Smrt je mým řemeslem

Román je psán v ich formě. Autor v něm neklade důraz na místo…vsechna města a vesnice označuje písmenkem. Zaobírá se převážně rozborem psychologických pochodů hlavního hrdiny, člověka který nejspíše trpěl menší duševní poruchou avšak byl velice práceschopný a díky své až chorobné důslednosti schopný dosáhnout maximálních výsledků. Tento člověk ztratil víru v boha a našel novou: v Německo. Jeho příbeh je líčen od utlého dětství de fakto deníkovou formou.

Roku 1913 bylo Rudolfovi Langovi 14let. Byl studentem základní školy. Pocházel z pětičlenné rodiny. Jeho otec který byl silně nábožensky založený snil o tom že Rudolf bude jednou knězem. Vodil jej proto každé ráno do kostela, před každým jídlem nutil celou rodinu se modlit a vůbec je vystavoval nesmyslným požadavkům a pověrám. To nejspíš na chlapci zanechalo následky. Trpel záchvaty když měl pocit že nečiní věci tak jak by měl nebo když do sebe něco nezapadalo se železnou pravidelností. Jednoho dne kdy se pečlivě věnoval dokončení svého každodenního rituálu(přejít cestu od kaple ke kreslírně 152 kroky při 151 nebo 153 krocích cesta neplatila a Rudolf musel jít znovu) jej vyrušil o rok maldší spolužák Hans Werner. Rudolf do nej za trest strčil a chlapec si zlomil nohu. Rudolf se bál trestusvého otce tak Werner všem vykládal,že uklouzl. Jediný komu o tom Rudolf řekl, doufaje v zpovědní tajemství, byl farář. Přesto se o jeho činu dozvěděl i pan Lang nutil jej modlit se celé hodiny, ale to už Rudolf přestával věřit v boha protože se domníval že jej prozradil farář. Ještě ten den těžce onemocněl. Po¨rožíval těžké stavy neschopen pohnout se a soustředit se všemi smysly na svět kolem sebe(což se mu stalo pozdeji ještě vícekrát) Po uzdravení potkal Hanse Wernera, který mu zdělil, že ten kdo ho udal nebyl farář ale starý Werner. Rudolf však svou víru více nenašel. Roku 1914 zemřel mu otec. Stále však rodina zachovávala stejné ritualy. Nastěhoval se k nim strýc Franz-poddústojník u něm. armády. jeho vlivem se Rudolf pokusil dvakrát utéct na frontu-byl však moc mladý. Roku 1916 začal pracovat v nemocnici jako brigádnik. Oblíbil si jej rytmistr Gunther, který v něm vyhladil poslední zbytky nábožensých zvyků. Moje církev je Německo bylo Rudolfovo nové heslo a s tím také zrušil domácí rituály a přestal chodit do kostela. V necelých 16 letech utekl z domova potřetí ,pomocí Guntera se dostal k 23. pluku. Absolvoval vojenský výcvik a byl nasazen do Iráku. Důsledně dodržoval každý rozkaz, navzdory nebezpečí které hrozilo jemu i jeho spolubojovníkům. Po zranění povýšil na poddůstojníka. Roku 1918 válka skončila. Rudolfa netrápila smrt jeho kamárádů padlých ve válce. Nejvíce se děsil ztráty denního režimu. Odjel do svého města a setkal se se sestrami které jej obvinili,že nepřímo způsobil matčinu smrt a chtely aby převzal obchod. Rodolf odmítl. Pomocí kamaráda Schradera sehnal práci v továrně. Svou horlivostí si však mezi ostatními dělníky nadělal nepřátele a byl donucen odejít. Měl však štěstí a krátce na to se nechal naverbovat do Freikorpsu. Bojoval v Lotyšsku i po podepsání Verseileské smlouvy a v Horním Slezku. Po rozpuštění Freikorpsu často měnil práci a žil v chudobě. Jeho oslabený organismus byl náchylnější k záchvatům. Chtel se dokonce i zabít. Na poslední chvíli jej zachránil jeho přítel Siebert a dal mu novou energii-německý člověk se přece nevzdává. Na jeho popud se též odhlásil z církve aby mohl vstoupit do strany SA. Cítil se štasten když se každý večer mohl převléci do stranické uniformy a vést rvačky s komunisty. Poté co utloukl francouzského udavače byl odsouzen na 10 let vězění. Za vzornost mu zpráva věznice v Dachau zkrátila trest na polovinu. Roku 1929 jej strana poslala na venkov do hřebčince barona von Jerezitz. Ten mu přislíbil staré zničené hospodářství když si jej obnoví. Rudolf tak vykonal, po roce byl statek opět zúrodněn. Baron v rámci zachování rasy vybral Rudolfovi partnerku Elsu. Přestože si Rudolf vztah k ženám nikdy neosvojil, oženil se s ní. První rok na statku byl velice krutý Elsa musela pomáhat Rudolfovis prací i když byla těhotná. V jeho průběhu Rodolf vstoupil do Artmanského svazu(pol. org. jejímž cílem byla obroda selského stavu v D.) a přijal funkci tajemníka rolnického sdružení ve vesnici a zorganizoval na svém území bojovou četu svazu. Krátce po narození svého prvního syna byl pověřen příslušníkem SS zformovat jízdní eskadronu. Učinil tak a bal navzdory svým fyzickým nedostatkům(měřil pouze 180cm) přijat do SS. Roku 1934 strana zvítězila. Himmler pověřil Rudolfa zřízením koncentračního táboru pro krininálníky a odpůrce strany,které je měly převychovávat prací. Přijal. Roku 1936 bal povýšen na untersturmfruhera.(podporučík) 1938 na obermsturmfruhra(nadporučík) a 1939 na hauptsturmfruhera(kapitán) 1940 dostal rozkaz zřídit koncentrační tábor z bývalých kasáren v polském Osvětimi. Osvetim-Birkenau byl kus podmokřené a téměř neobydlené země. V rekordním čase jej zprovoznil čímž si vysloužil titul sturmbannfruhera(major). Pro své skvelé výsledky jej samotný fuhrer pověřil úkolem vypracovat plán na konečné vyřesení židovské otázky v Evropě. Jsou mu předloženy předběžné propočty kolik lidí by mělo zažízění zlikvidovat za jeden den. Pojímá tento úkol čiste mechanicky bez ohledu na lidi a svou důsledností dosahuje úspěchú. V jedné komoře může být zplynováno až 2000 lidí jejichž těla jsou následně kremována. Roku 1943 byl jmenován inspektorem táborů a odstehovalse s rodinou do Berlína. Ropku 1945 vykonal poslední inspekční cestu s rozkazem zastavit zabíjení židů. Poté se dává nma útěk. Po podepsání mírového poměru v Remeši začal pracovat na statku Georga Putzlera, bývalého člena SA. Krátce potom co se dozví že Himmel který před soudem spáchal sebevraždu je zatčen také. Jezdí od soudu k souzdu. Na dotazy zda mu někdy nebylo líto židů, které posílá na smrt odpovídá pouze, že plnil rozkazy. V březnu 1947 je vydán Polskému soudu který nad ním vysloví verdikt smrti-oběšením v jeho vlastním táboře.