Quo Vadis

Děj se odehrává v Římě počátku našeho století, v Římě, který byl pestrou směsicí národů, názorů a náboženství, v Římě císaře Nera. Tento císař pověstný svou krutostí, samolibostí a brutalitou, byl v podstatě osobnost velmi slabá a jednoduchá, která sice hlásala, jak je velká a jakou má moc, ale ve skutečnosti si uvědomovala svou malost, a proto si neustále přála být jen oceňována a nesnesla žádnou kritiku. Někteří vlivní občané tehdejšího Říma si tuto její malost uvědomovali a naučili se s její pomocí císařem manipulovat. Mezi tyto vlivné osobnosti patřil augustián Gaius Petronius, jeden z císařových oblíbenců, vzdělaný, sečtělý člověk, proslulý estét a hbitý rétor, který svými vhodnými poznámkami většinou dokázal césara dokonale zmanipulovat. Petroniův synovec Marus Vinicius se zamiluje do Lygie (Kaliny), dcery krále Lygů, která byla jako batole zastavena Římanům jako rukojmí. Po skončení válek na ni Lygové zapomněli, a tak byla se sou umírající matkou a služebnictvem převezena do Říma, kde si ji vzala na starost rodina Aulů, která si ji oblíbila jako vlastní dceru. Do této nádherné Lygie se Vinicius zamiloval a šel k Petronioi pro radu, jak si vydobýt její srdce. Petronius přes svůj pokročilejší věk dosud nepoznal skutečnou lásku, uznával jen chvilkové milenecké aférky, styky s krásnými otrokyněmi a césarské orgie, nepochopil tedy mladého Vinicia, který se chtěl s Lygií oženit. Přimluvil se u césara, aby byla Lygie jakožto rukojmí, a tady majetek státu, Aulům odebrána a přestěhována na Palatin, odkud ji měl císař věnovat Viniciovi. Nero, který nenáviděl bezúhonnou Aulovu rodinu, splnil Petroniovu žádost, a tak se Lygie¨, která vyrůstala v čisté,nezkažené a spořádané společnosti, přestěhovala s hrstkou svých otroků a věrným služebníkem Ursem na Palatin, který byl ohniskem neřesti, obžerství a špatnosti. Pro mladou dívku znamenal tento přechod obrovský šok. Jediní, koho u dvora znala, byl právě Petronius a Vinicius, v jejichž pomoc doufala (doufala, že ji vrátí Aulům). Na hostině jí ale opilý Vinicius prozradil, že právě díky něm dvěma byla Aulům odebrána. Lygie, které byl Viniius do té doby sympatický, jej od této chvíle začala nenávidět a v den, kdy měla odjet z Palatinu do jeho domu, zorganizovala svůj únos, zprostředkovaný Ursem a bratry křesťany. Pomponie Graceina, žena, která Lygii vychovala, byla totiž jednu z prvních křesťanů, kteří svou víru tajili, a Pomponie tuto víru štípila mladé Lygii, která se do ní plně pohroužila. Křesťané ji tedy unesli a schovali mezi sebou. Vinicius zuřil vzteky i neukojenou touhou, mísil se něm vztek s nekonečnou láskou a s pomocí Petronia se pustil do jejího hledání. Najali si rádoby filozofa Chilóna, který zjistil, že Lygie je křesťanka, a proto se začal vydávat za křesťana a nakonec Lygii skutečně objevil. Neuvážlivý a vznětlivý Vvinicius se ji vydal unést s Krotónem, nejsilnějším gladiátorem tehdejší doby. Ašak Ursus, Lygiin ochránce byl ještě statnější a Krotóna zabil. Byl by zabil i Vinicia, kdyby mu v tom Lgyie dbající Kristových přikázání nezabránila. Přesto Ursus Vincia zranil. Křesťané vzali Vinicia mezi sebe a snažili se jej uzdravit, jak jim kázala jejich víra. Vinicius jejich chování zprvu nemohl pochopit, ale čím delší dobu mezi nimi trávil, tím hlouběji pronikal do hlubin jejich víry a tím více s ní souhlasil, a protože si uvědomil že stát se křesťanem je jediná cesta, jak získat Lgyii nebránil se jí. Lygie, která ho ošetřovala, si všimla změn, které se udály s jeho poahou a začínala si jej znovu zamilovávat. Zalekla se ale této lásky a utekla. Vinicius tedy opět rozběhl pátrání, ale když mu ji Chilón zase našel, netoužil už zmocnit se jí násilím jako prve, ale chtěl se zmocnit její duše. Navštívil ji tedy a shledal se se starými známými, kteří o něj po zranění Ursem pečovali, mimo jiné i s apoštoly Petrem a Palem. Vyznal se Lygii ze své lásky a poté, co jim apoštolové požehnali, rozhodl se Vinicius, že se dá pokřtít a pak se dá s Lygií oddat. Na přání Nera musel ale odjet s celým dvorem do Antia, kde chtěl Nero dokončit svůj epos o Tróji. Protože si ale nedokázal představit hořící město, dal zapálit Řím, který nenáviděl a hodlal na jeho místě vystavět nové, lepší město Neronia. Řím hořel několik dní a shořel prakticky do základů, obyvatelstvo se bouřilo, bylo málo jídla a téměř všichni se octli bez střechy nad hlavou. Aby se obyvatelé nevzbouřili proti němu, svalil Nero inspirován svou manželkou Poppaeou a praefektem praetoriánů Tigellinem, vinu za požár na křesťany. Prodejný Chilón se sám nabídl a vyzradil Nerovi všechna křesťanská shromaždiště a v Římě začal hon na křesťany. Ti byli zavíráni do přeplněných vězení, kde čekali na blížící se hry, které caesar pořádal, aby si naklonil obyvatelstvo. I Lygie byla zajata a uvězněna a přes všechny Viniciovy a Petroniovy snahy, kterými si Petronius pod sebou před caesarem podřezával větev, nebyla pro ni naděje na vysvobození. Na následujících hrách byly nelidskými způsoby postupně vražděny tisíce nevinných křesťanů. Zpočátku her se obecenstvo dobře bavilo, když klidní křesťané podléhali dravé zvěři, později však diváky začal udivovat klid, s jakým umírali, překvapovalo je, že se nijak nebránili na některých obličejích bylo dokonce vidět, že jsou za mučednickou smrt vděčni a Římané začali pochybovat o jejich vině. Lygie ve vězení onemocněla, a protože k hrám vybírali halně zdravé křesťany, měla připadnout až k jedné z posledních várek. Viniciovi, který už vyzkoušel všechny lsti k jejímu osvobození, se podařilo dostat se alespoň do vězení, kde spolu dlouho rozmlouvali o příštím životě, kde se oba shledají, a kde budou žít navěky spolu. Nevnímali už krutou skutečnost a těšili se na společnou smrt. Zákeřný Nero, který chtěl Viniciovi způsobit co největší bolest, dal Lygii připoutat k rohům obrovského býka. Býka dal vpustit do arény, do níž dal předtím vpustil Ursa. Ursus, vida svou božskou paní nebezpečí, soustředil veškerou svou sílu a býka zabil. Římský lid byl ohromen a nadšen a žádal pro oba milost a Nero, který byl závislý na přízni lidu, jim dal život. Ochromený Viniius, který už téměř zemřel žalem vzal Lygii k sobě, vyléčil ji a odjeli společně na Viniciovy statky na Sicílii, kde upadli v milosrdné zapomnění a nemuseli se už bát nevole caesara. Petronius který konečně ve vztahu ke své otrokyni Euniké nalezl opravdovou lásku, upadl v caesarovu nemilost, a protože tušil, že mu Nero co nevidět pošle rozsudek smrti, vzal si sám život a caesar sám byl záhy sesazen. V průběhu po pronásledování křesťanů byli zadrženi i oba apoštolové. Petr, který měl možnost z Říma utéci, měl cestě vidění Krista, který se jej zeptal “Quo vadis, domine?“. Po tomto vidění se Petr vrátil do Říma, kde byl stejně jako Pavel ukřižován.
Román je velmi dějový, i když v některých pasážích je děj záměrně zpomalován a dramatizován obsáhlými popisy dušeních stavů, situací či prostředí. Jazyk byl použit spisovný, výrazově velmi bohatý. V rozhovorech i v ději jsou časté narážky vztahující se k řecké a římské mytologii. Aby čtenář mohl knize plně porozumět, jsou mu k dispozici rozsáhlé vysvětlivky. Zhledem k tomu, že byl román sepsán na základě historických faktů, může se stát studijní látkou, pomocí níž si čtenář nenásilnou formou získá představu o římském způsobu života a o struktuře tehdejší společnosti. Vlivem toho, že sám autor byl silně věřící křesťan, je v knize křesťanství vyzdvihováno způsobem, který ,myslím, v dnešní době už mnoho lidí neuznává nebo jej nedokáže pochopit.

ÚRYVKY Z KNIHY:

Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít. (99)

Láska se dává, láska se nebere. (113)

Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost. (130)

Svět nese na ramenou nikoli Atlas, ale žena a někdy si s ním pohrává jako s míčem (139)

U Herkula! Zachovej jenom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho. (140)

A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává teprve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milovat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši.(146)

A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. (187)

Hleděl na její profil, na sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka, že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, nesmírně čistá krása, v níž je obsažena duše. (236)

„Co bude dále, toho nedbám. A to je moje nejnovější filozofie.“
„Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!“
„Je v ní obsah, který dřív neměla.“ (272)

Tobě změnila láska čich, máš tedy raději fialky než verbenu, mně však změnila duši, a tak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podobala ostatním. (274)

„já se domnívám, pane, že deset tisíc nahých panen působí menším dojmem než jedna.“ (285)

„Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc. Kdepak je ta naše moc?“292)

A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém domě, že u nestačí obejmout ji násilím a že jeho láska chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její duši. (297)

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící měď (303)

Štěstí je vždycky tam, kde je člověk vidí. (314)

A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni, neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti. Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si patřit. A to vědomí způsobilo, že do jejich duší proudil nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, jakou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji v jeho duši vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsíce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu zdálo, že celý vesmír je jí plný. (336)

Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí. (350)

Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. (427)

Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Petronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím jako triumfátor a leče za sebou spoutané stádo národů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metropole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako orgie, která musí přece skončit. (436)

Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe a do Krista a připravené odletět. (522)

Vězení a nemoc setřely poněkud její krásu.Tenkrát, když ji vídal u Aulů, i později, když ji přišel unést do Miriamina domu, byla krásná jako socha a jako květ zároveň. Teď byla její tvář téměř průsvitná, paže zhubly, tělo působením nemoci vychrtlo, rty zbledly, a dokonce i oči se zdály méně modré než kdysi. Zlatovlasá Euniké, která jí přinesla květiny a drahocenné tkaniny na přikrytí nohou, vypadala vedle ní jako kyperská bohyně.
Estét Petronius se marně nutil, aby na ní našel bývaly půvab, a krče rameny, myslil si v duchu, že tento stín z elysijských niv věru nestál za všechno to úsilí, za ty bolesti a za to utrpení, které z Vinicia div život nevysálo. Avšak Vinicius, který teď miloval její duši, miloval ji tím více, a když bděl nad spící Lygií, zdálo se mu, že bdí nad celým světem. (562)

Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl., protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky. (579)

…A to proto, že ji miluji nesmrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása, až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá, protože přetrvá duše. (580)

Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. (583)

Není skeptika, který by se nedíval toužebným okem na mučedníka a nezáviděl mu nejvyšší štěstí, které je v tom, že je o něčem přesvědčen. (607)