Quo Vadis

Děj se odehrává ve starověkém Římě, za vlády poměrně psychopatického císaře Nerona.

Mladý synovec Petronia Vinicius se zamiluje do překrásné křesťanské dívky, Lygie. Osud mu ji ale nepřeje. Nakonec se však stane též křesťanem a prožívá muka, jelikož Nero ve snaze napsat báseň o Tróji, podpálí Řím a vinu svede na zcela neznámou sektu - křesťany. Naštěstí se Lygii podařilo zachránit a on s ní žil šťastně až do smrti.

Víc než Vinicius mě v tomto díle zaujal Petronius, sám velký arbiter elegantiae, obdivuji ho pro jeho lhostejnost, klidnost, vyjadřování a vůbec to musel být velmi vyjímečný člověk, milující vše krásné! Vinicius byl až po uši zamilovaný, díky však křesťanství pak už i milý člověk. Je neuvěřitelné, co s ním ta víra udělala. Ale ta slepá oddanost mě chvílemi až odpuzovala.

Vždy trpí nevinní, tak to bylo i v této knize. Křesťané trpěli za to, co neudělali. Vůbec celá kniha byla o rozšiřování křesťanství, byla však podbarvena příběhem nešťastné lásky, která se nakonec DÍKY KRISTOVI stala šťastnou. Jednalo se tam opravdu o náboženství……?

Byly to hezké římské dějiny, které byly podány v knize Henryka Sienkiewicze zvláštní formou. Velice zajímavé užívání cizích slov, latiny, které udělaly s příběhem a s vlastním seznamováním děje vcelku zvláštní podání celého romantického příběhu lásky, víry, pletichaření, síly a moci.


Ukázka z díla:

Strana 289
Šli tedy. Prošli kolem lupanarů zářících světly, prošli hájem, řetězem praetoriánů na koních a vyhledali své lektiky.
„Zajdu k tobě,“ řekl Petronius.
Usedli spolu do jedné lektiky. Avšak cestou oba mlčeli. Teprve když byli v atriu Viniciova domu, řekl Petronius.
„Víš, kdo to byl?“
„Rubria?“ zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.
„Ne.“
„Kdo tedy?“
Petronius ztlumil hlas:
„Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla s caesarem. Ale s tebou mluvila…“ A dokončil ještě tišeji:
„Diva Augusta.“ Nastala chvíle mlčení.
„Caesar,“ řekl Petronius, „ nedovedl před ní skrýt svou touhu po Rubii, snad se mu tedy chtěla pomstít. A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro Lygii a možná ani pro mne.“
Avšak Vinicius vybuchl:
„Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigelina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš mě?!“
„Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!“
„Na celém světě miluji jenom ji!“
„Nu a?“
„Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!“
„Co se s tebou děje? Jsi snad křesťan?“ A mladý muž si sevřel hlavu rukama. „Ještě ne!“


Vlastní hodnocení díla:

Děj se odehrává ve starověkém Římě, za vlády poměrně psychopatického císaře Nerona. Toto období z pohledu historických událostí je jeden z pohledů na tuto dobu tak, jak ji neznáme a spisovatel svým příběhem se pokouší vtáhnout čtenáře do této doby. Svůj smutný příběh začlenil do období expanze křesťanství, které procházelo novodobou érou v římské říši, kde bylo všemocné božstvo do té doby jediné. Hezky použil dochované historické prameny z období, kde se objevují nám známé postavy, události, které nám jsou známy z dochovaných bájí a mýtů nebo záznamů slavné Helénistické éry slavných rétoriků. Kniha poutavě vytváří pocit důvěrného prostředí Římanů, jejich každodenní téma pracovního úsilí, blahobytu, chudoby. Politické probírání hlavních vůdců až po obyčejné strasti jednotlivých osob a postav, které buď přímo nebo nepřímo tvoří součást celého příběhu. Velice pěkně a věrohodně popisuje jednotlivé činnosti nebo prostředí, ve kterém se pohybují. Například lázně, zahrady, císařský palác nebo části města.

Do toho vstoupí nové náboženství prostřednictvím Vinicia, synovce vlivného arbitra elegantiae, Petronia. Přestože hlavní postavou je právě Vinicius a jeho láska k Lygii, která prochází útrapy osudu, mě více zaujal v tomto díle právě zmíněný Petronius, sám velký arbiter, rétorik, osoba širokých zkušeností a znalostí, která pro jeho lhostejnost, klidnost, dobrou schopností vyjadřování z něho udělala velice vyjímečného muže. Byl to rádce, přítel, taktik, komik, satirik a obdivovatel všeho krásného v jedné osobě. Byl to právě on, kdo dával celé knize duši příběhu. Stál vedle všeho dění. Když Vinicius žádal o radu získat svou lásku. Když sám císař Nero používal svých rádců nebo když prostopášně hýřil či pletichařil. Jeho postava se nedala nikde přehlédnout. Byla prostě při všem co se v celém příběhu událo. Ačkoliv je kniha plná utrpení a některé pasáže jsou i velice smutné, je to kniha příběhem nešťastné lásky podbarvena o rozšiřování křesťanství, kde trpí nevinní, ale vlastně se šťastným koncem. Petronius v závěru sám volí dobrovolně smrt.
Druhá postava je Řek Chilón Chilonidés, u něhož nadprůměrná inteligence je spojena s pokřiveným charakterem odkopávaného plebejce. Jeho role zlého intrikána, který je vlastně strůjcem všech katastrof, ho autor postavil před skutečnou pravdu. Jeho mučednická smrt ve jménu Krista ho nakonec nestaví zcela do negativního světla.
Jako třetí postava je sám Nero. Monstrum, absurdní stvoření, nepodařený produkt přírody, jak ho sám spisovatel označil. Přestože převaha jeho rysů je negativní, zvrácená, vytváří chiméru „nadčlověka“schopného využít svého postavení a moci.


Byly to v podání Henrika Sienkiewicze hezké římské dějiny, které měly zvláštní formu.Velice zajímavé užívání cizích slov, latiny, které udělaly s příběhem a s vlastním seznamováním děje vcelku zvláštní podání celého romantického příběhu lásky, víry, politiky, její síly a moci, ale i útrap, bolesti.

Je to velice hezká kniha a vřele doporučuji. Hezky se čte a člověk se při ní cítí, jako kdyby on sám byl přitom.


Použitý materiál:

Rejstřík spisovatelů Městské knihovny
Kniha Quo vadis? vydané nakladatelstvím Vyšehrad Praha
v překladu Ericha Sojky