Quo Vadis

Quo Vadis - Henrik Sienkiewicz

Hlavní postavy:
Vinicius - mladý voják, syn bývalého konsula, zpočátku panovačný, nakonci obrácen na křesťanskou víru velmi spravedlivý a dobrý člověk
Lygie(Kallina) - dcera barbarského krále, zapomenutá v Římě, velmi krásná, ctnostná a dobrosrdečná
Petronius - jeden z nejbližších Neronových společníků, snad jako jediný z jeho okolí vylíčen v kladném světle, velký bohém přející kráse a lásce

Vedlejší postavy:
Nero, žebrák Chilón, Ursus-ochránce Lygie, apoštol Pavel,


Hlavní myšlenka:
- pohled na život v době krutovlády císaře Nerona ve starověkém Římě, kde se ukazuje, že nezáleží na tom jakým člověk je, ale že záleží na jeho původu, že nezáleží na tom jak je chytrý, ale jak dokáže pochlebovat těm správným lidem a že vlastnosti jako ctnost, lidská slušnost a poctivost jsou zde zcela opomíjeny. Dále ukazuje celkovou krutost tehdejšího obyvatelstva Říma, které se považuje za neotřesitelné vládce světa a ostatní národy jsou pouze jejich otroky. Velmi důležité je v celé knize také role právě se rozšiřujícího křesťanství.

Hlavní děj:

Příběh začíná příjezdem mladého vojáka a syna bývalého konsula Vinicia do Říma po právě skončene válce s Parthy. Po svém příjezdu se nechává ohlásit u Petronia, jeho strýce, který působí v Neronově blízkosti a který má právě na Nerona velký vliv. Je totiž nazýván Arbiter elegantiarum, tzn:jakýmsi soudcem vkusu, umění a krásy. Petronius Vinicia přijímá a ten mu povídá o dívce, do které se prý zamiloval během svého pobytu u rodiny Aulů, která též bydlí v Římě a která se o Vinicia bezprostředně po jeho příjezdu starala. Pro mladého válečníka se od této chvíle stává Lygie, jak je tato dívka nazývána Římany, jedinou touhou. Proto, aby dosáhl toho, že bude právě ona bydlet v jeho domě, je schopen udělat cokoli a tak prosí Petronia o radu, jak tuto dívku dostat z od Aulových do jeho náruče. Petronius díky svému vlivu u caesara rychle naléza způsob jak toho dosáhnout. Zjišťuje totiž, že Lygie je královskou dcerou barbarského kmene Lygů, který ji kdysi Římanům zanechal jako rukojmí na důkaz toho, že již nepřekročí hranice Římského imperia, ale při svém odchodu na ni tento kmen zapomněl a ona tak zůstala v Římě natrvalo a od mala vyrůstala v rodině Plautů, kde ji právě poprvé spatřil Vinicius. Díky tomu, že byla rukojmím, byla cesta k jejímu odvedení k Viniciovi snadná, protože jakožto rukojmí měla pobývat na Palatinu, Neronově sídle. Petronius tedy řekl caesarovi ať nechá Lygii odvést sem a odtud ji pak pošle Viniciovi, aby se o ni udájně místo Nerona staral. Ačkoliv byl Nero neomezeným vládcem, který si mohl dělat vše, co se mu jen zlíbilo, byl také velmi zbabělý a proto měl rád, když může své zločiny nějakým způsobem ospravedlnit a tato cesta byla podle zákona možná, takže se také stalo a Kallina byla za krátký čas odvlečena na Palatinum.
Zde se má po několika dnech konat velká hostina, na kterou jsou s oba s Vinicem pozváni. Do této doby Lygie cítila k Viniciovi náklonost a mladý krásný Říman se jí také velmi líbil, ale právě při této hostině dochází k velkému obratu. Vinicius se totiž opije a začne být na Kallinu hrubý a začne mladou dívku obtěžovat. Zachrání ji Ursus. Její ochránce, který jí byl přidělen už jako dítěti a který ji miloval jako svoji paní celým svým srdcem. Disponoval také nadlidskou silou a už svojí ohromou svalnatou postavou si získával u případných soupeřů respekt. Lygie, znechucena a zklamána Viniciovým chováním, se rozdone utéci. Ten večer, kdy má být přenesna z Palatina do Viniciova domu, se Lygie domluví s Ursem, že právě on a jeho přátelé přepadnou lektiku, která Lygie ponese do domu mladého patricia a unesou ji. Tak se také stane a Kallina zmizí. Vinicus, když uslyšel tuto zprávu, byl zcela nepříčetný a přál si najít svou milovanou už jen proto, aby ji mohl krutě ztrestat a pomstít se jí za takovouto potupu. Spolu s Petroniem dává okamžitě ke všem branám ve městě rozmístit hlídky otroků, které mají zajistit, aby se Lygie nedostala z města a Vinicius, zoufalý, začína hledat v obrovském Římě na vlastní pěst. Vše je marné až do chvíle, než se objeví žebrák Chilón, vydávající se za skvělého filosofa a myslitele, jenž Viniciovi slíbí, že mu pomůže jeho milovanou a zároveň nenáviděnou osobu najít. V prvé řadě jde Chilónovi pouze o to dostat z bohatého patricije co nejvíce peněz, ale proto aby odměny dostával, musí přinášet určité výsledky. A tak se Chilón dozvídá, že Lygie se ukrývá mezi křesťany a že to byli právě oni, kdo stál spolu z Ursem za jejím únosem. Začne hledání, které je nakonec úspěšné. Chilón totiž zjišťuje, že křesťané mají mít jednoho dne v noci za městem jisté shromáždění a že sice neví proč, ale že toto setkání je velmi důležité a že na něm jistě nebude chybět ani Lygie. Vinicius se tedy vydá spolu s Chilónem a Krotónem, kterého si najme a který je považován za toho nejsilnějšího člověka v Římě, na cestu do Ostrianu, místa setkání křesťanů. Cesta trvá poměrně dlouho a když dorazí na místo, vidí ohromné množství lidí, kteří sem přišli a ještě netuší, co přijde. Že přijde něco, co Viniciovi a Chilónovi zcela změní život. Zanedlouho se totiž objeví na vyvýšeném místě apoštol Pavel a začne kázat všem přítomným. Vinicius jeho učení o Kristu nechápe a odmítá, dokonce ho nenávidí, protože se domnívá, že právě ono mu vzalo Lygii. Avšak přesto všechno, co mladý patricij cítí, v něm toto učení, a hlavně osoba starého apoštola, zanechá něco, čemu sám Vinicius nerozumí, ale o čem musí stále přemýšlet. Tento člověk před ním káže lásku, odpouštění a to i svým nepřátelům, ctnost, věrnost a to jsou věci pro typického Římana jakým doposud tento voják byl zcela nepochopitelné, avšak přemýšlet o nich od této chvíle musí stále dokola a dokola. Když apoštol skončí, začnou se všichni křesťané rozcházet domů a Vinicius mezi nimi pozná i Lygii a Ursa, které tak začne spolu s Krotónem a Chilonem sledovat. Když došli až k jejich obydlí, byl již den a Vinicius se rozhodl, že spolu s Krotónem toto obydlí přepadnou, Krotón zabije Ursa a Vinicius mezitím odnese Lygii. Jakmile však ke střetu došlo, Ursus bez větších problémů Krotona zabil a to že stejný osud nepotkal i Vinicia byla pouze zásluha Kalliny, která když viděla, jak se již Ursus chystá Vinicia rozdrtit, přikázala mu ať nechá jejího ctitele na pokoji. Ten však i přesto skončil se zlámanou rukou a v bezvědomí a tak se dostal právě do péče křesťanů, kde se o něho starala Lygie, Ursus a v domě s nimi také pobýval apoštol Pavel. Právě ten mu během jeho léčení vykládal o Kristu a o jeho učení. Když byl Vinicius téměř zdráv, rozhodla se Lygie, že opět odejde, protože Vinicia milovala, ale protože nebyl křesťanem, nemohla s ním žít. Ale přesto si na Viniciovi všimla změn, které se na něm za tu dobu co byl v jejich péči udály. A poté co mu opět zmizela a on se vrátil zpět do svého domu, byl opravdu jiným člověkem. Začal se chovat na tehdejší domu velmi dobře a lidsky ke svým otrokům, kteří ho za to začali milovat. A stále při tom myslel na Lygii, když tu se znovu objevil Chilón se zprávou, kde se nachází Lygie. Vinicius však předtím dal tomuto rádoby filosofovi příkaz již nesledovat křesťany, ale on, s vidinou dalšího ždímání patriciovi kapsy, nepřestal.

Vinicius rozzuřen, že neuposlechl jeho příkaz dal ho zmrskat, avšak vzápětí si uvědomil, že tohle by správný křesťan jakým se chtěl stát, neudělal a trest Chilónovi po pár ranách prominul. Ten tedy odešel rozzuřen a bez odměny a Vinicius se vydal za Lygií. Nechtěl ji však již získat žádným násilím, ale chtěl za ní přijít sám a prosit ji o odpuštění za jeho bývalé činy a prosit ji, aby si ho vzala za muže. Tak se také stalo a oba nakonec dostali požehnání od samotného apoštola Pavla. Chybělo však ještě, aby byl Vinicius pokřtěn, avšak mezitím musel na caesarovo pozvání odjet ještě spolu s Petroniem a dalšími augustiány do Řecka. Zde totiž Nero, který nenáviděl Řím pobýval velmi rád a velmi rád zde také tvořil své básně, které pak přednášel před lidem a za něž sklízel ohromný avšak málo upřímný potlesk od těchto davů. Největším přítelem se mu při skládání staval Petronius jenž se v umění vyznal daleko lépe než kdokoli jiný. A Nero, jež je poezií docela posedlý ho za to zbožňuje. Avšak poté, co mu Petronius řekne, že ve své jedné básni dostatečně nevylíčil atmosféru požáru, rozhodne se tento krutý panovník pro čin, kterého se neodvážil nikdo před ním. Rozhodl se nechat zapálit Řím. A tak se stane, že během pár dní doběhne posel do Řecka před augustiány v čele s Neronem a Petroniem, že hoří Řím. Vinicius se zděsí a okamžitě se vydá na cestu do hlavního města říše jež mezitím sžírají plameny. Celou cestu myslí na Lygii a na to, zda se jí podařilo utéci z města včas. Když dojede, vidí jak toto město, které vládne světu hoří a nemá šanci na záchranu. Venku před zdi města se tlačí ohromné množství prchajících lidí. Vinicius okamžitě vyrazí hledat Lygii, ale když dorazí k jejímu domu zjistí, že zde již není a že pravděpodobně odešla s Ursem a Pavlem do bezpečí. Mezitím však Nero, který se vydal zpět do Říma, aby mohl konečně zachytit tu správnou atmosféru hořícího města, dal rozkaz ze strachu před rozbouřeným lidem, který ztratil majetek, pronásledovat křesťany jako viníky tohoto neštěstí.

Důležitou roli v tomto stíhání sehrál Chilón, který o křesťanech před caesarem mluvil jako o lidech, kteří vraždí děti, trávi studny a páchají ty nejhorší zločiny, stále ještě roztrpčen křivdou, kterou mu způsobil zmrskáním Vinicius. A co bylo horší, vyzradil všechny jejich tajná shromaždiště a úkryty, které poznal během doby, kdy sledoval Lygii. Začal tedy ohromný hon na křesťany. Oni se však do rukou Římanů vydávali zcela dobrovolně, čímž překvapili samotné pronásledovatele. Začaly přípravy k velikým hrám, jejichž hlavní podívanou mělo být práve vraždění takto pochytaných křesťanů. A mezi vězně se dostala i Lygie spolu s Ursem. Vinicius vymýšlel všechny možné způsoby, jak Lygii osvobodit a ještě s notnou pomocí Petronia, který sice křesťanskou víru nechápal, ale chtěl za každou cenu pomoci Viniciovi, přišel na plán, vynést z vězení Lygii jako mrtvou. Plán vychází až do té chvíle než mladý patricij zjistí, že Lygie byla přesťehována do přísněji střeženého vězení. Všem bylo tedy jasné,že Nero se chce mstít Petroniovi za to, že se při příjezdu do Říma zastal křesťanů a vyzval ho, aby se k požáru sám přiznal a vepsal se tak do dějin jako ten nejstrašnější panovník, ale Nero, jež byl velmi zbabělý se i přesto rozhodl vinu shodit na křeťany a Petronius tak u něho upadl v nemilost. Hry již dávno započaly a křesťané v nich byli vystavováni divokým šelmám, které je sápaly na kusy, ukřižováváni a trápeni jako zvěř. Oni se však ničemu nebránili a smrt přijímali jako vysvobození a své nanebevzetí. Tomu Římané sedící v arénách nerozuměli a nebyli s to pochopit to. Avšak i oni už začínali tušit, že tito lidé, mezi nimiž byli staří, mladí, muži, ženy, děti nemohli založit požár a že to vše má na svědomí nenáviděný Nero. Poslední kapkou je upálení stovek křesťanů v zahradách nedaleko Palatinu. Chilón, jež se mezitím dostal do Neronovi blízkosti za své svědectví o křesťanech, a byl teď váženým patricijem, uviděl na jednom z křížů lékaře Glauka, kterého v životě zradil, připravil o rodinu i majetek. A on mu poté vše odpustil a znovu mu pomohl. A teď když Chilón viděl Glaukův pohled uvědomil si, co strašného svým jednáním způsobil. Avšak Glaukus mu před smrtí opět odpustil a Chilón v tu chvíli začal křičet na davy, které přihlížely této podívané, že pachateli nejsou křesťané, ale jejich caesar. Strhl se zmatek, avšak Nero se uklidil do bezpečí. Příští den nachystal popravu Chilóna. Ten měl vystupovat ve hře jako zločinec, kterého na kříži roztrhá opravdový medvěd. Amfitheatr, ve kterém se představení konalo, byl již plný a Chilón, který hned po svém výroku o caesarově vině prošel mučením a byl nucen k odvolání, zde již byl přitloukán na kříž. Odmítl totiž odvolat, přiznaje se ve víru v Krista. Poté, co byl upevněn na kříži, byl v vpuštěn rozzuřený medvěd. Avšak ten, poté co zpatřil Chilóna, ulehl pouze k jeho nohám a tento napravený filosof se pouze podíval k nebi a v klidu, s úsměvem na rtech, tak vydechl naposled. Tím ohromil publikum i samotného caesara a všichni se už ptali co to je za učení, které dovolje tak klidně zemřít. Pár dní poté si však Nero připravil na konec her kousek, jenž měl dokázat jeho vítězství nad Petroniem a zničit duši Vinicia, který se již modlil jen za to, aby měla Lygie v aréně rychlou smrt. Počítal také s tím, že jakmile jeho milováná zemře, on sám vystoupí z hlediště, přizná se, že je křesťan a zabije se. Když začalo představení, byl do arény vpuštěn Ursus, který k velké nelibosti davů v hledišti, které milovaly takové siláky jako byl on, pouze poklekl doprostřed bojiště a začal se modlit očekávaje smrt. Pak se ale otevřely vrata a do arény byl vpušťen býk s na sobě přivázanou Lygií. Poté, co to Ursus spatřil, okažitě vyběhl a stalo se něco, co nikdo nečekal - s vypětím všech sil tura zastavil a doslova mu držeje býka za jeho rohy, zakroutil krkem a zlomil mu páteř. Zvíře padlo a davy šílely a začala okamžitě zvedat palec na zmananí svobody pro tyto dva. Caesar jež chtěl za každou cenu Vinicia ponížit, se dlouho vzdodoval, ale nakonec musel ustopit lidu, který byl tak dojat tímto příběhem zvláště poté, co Vinicius sám vyběhl z tribun a vzal Lygii do náručí a prosil za její život. Ursus a Kallina tedy dostali svobodu a zárověn ochranu před caesarem, který na ně nemohl po tomto rozhodnutí lidu vztáhnout ruku, neboť byli všude bedlivě sledováni. Oba se rozhodli odjet na statky na Sicílii, pryč z tohoto města. Smrt v něm totiž čekala i na apoštoly Pavla a jeho společníka Petra. Oba ale zemřeli smrtí, jež spíše znamenala jejich vítězství než prohru a znamenala povzbuzení pro všechny křesťany, kterých začalo přibývat den ode dne čím dál větší množství. Konec však také čekal na Petronia. Ten věděl, že od doby, kdy upadl v Neronovu nemilost, byl jeho osud zpečeťen. Smrti se však nebál i díky své neuvěřitelně klidné a vyrovnané povaze. Rozhodl si tedy připravit konec, jaký si přál a nedopřát tak Neronovi to potěšení zabít ho. Uspořádal hostinu, kam pozval všechny své přátele. Těm přečetl dopis, který napsal na rozloučenou Neronovi, a ve kterém přirovnával jeho zpěv k vytí Kerberose, čímž ranil jeho nejslabší místa a jeho ohromnou ješitnost. Poté si nechal proříznout žíly, následován svou milovanou Euniké, která žila jen pro něho. Oba tak během plynulého hovoru s ostatními skonali a opustili tento svět.

Po tomto konci následuje ještě krátký epilog, který líčí Neronovu smrt poté, co se jeho říše začína rozpadat, samotný římský lid se postaví proti němu a on je nucen spáchat sebevraždu pokud chce předejít nesmírným mukám a ponížení, která by ho v případě zatčení čekala.