Kuře melancholik

Josef Karel Šlejhar
(1864 – 1914)

Kuře melancholik

vydání roku 1889 v časopise Hlas národa.

Brzy ráno vyšlo z kamenného domu dítě, byl to chlapec. Odešel, neboť nevěděl, co se to doma vlastně děje. Celý dům byl na nohou, všichni plakali. Ale on nejprve nechápal, co znamenají ty slova „maminka zemřela“!!! A tak seděl venku na lávce a pozoroval čerstvě vylíhnutá kuřátka. Nedokázal pochopit, že ještě včera to byla vajíčka a dnes jsou z nich krásní živí tvorové! Radoval se nad nimi, jak byla krásná a netušil, že by měl vlastně plakat pro maminku, kterou již nikdy nespatří…
Celý týden do pohřbu byl hodně smutný. Den, kdy dávali maminku do rakve se na ni měl jít podívat naposledy! Katla – hospodyně ho vzala do náručí a společně s otcem šli naposledy za maminkou. Teprve tehdy si dítě uvědomilo, o co přišlo a začalo neutěšitelně brečet a volat po mamince! Katla ho pak velice dlouho utěšovala.
V den pohřbu přijela jakási příbuzná, která hocha stále objímala a hubičkovala. Kluk se jí velice bál a neustále poplakával. Žena se zdržela ještě asi týden a všem, kromě pána, šla na nervy.
V domě se vše vracelo do starých kolejí, i když bez milované paní. Hoch neustále dohlížel na kuřata. Jedno bylo takové zvláštní: špatně chodilo, bylo černé, ošklivé – Katla mu jednou řekla, že je to takový „Melancholik“. A tak se o něj hoch staral. Když mu ostatní utekli nosil jej za nimi, dával mu jíst, pít…
Jeho otec trávil většinu času na cestách, a tak se o hocha starala především Katla a ostatní děvečky. Jednou se ale mladý pán vrátil s paní z pohřbu a všem oznámil, že je to jejich nová paní a hocha maminka. Kluk nemohl uvěřit, copak to jde mít maminku a pak mít zase jinou? Vždyť tohle není moje maminka – říkal si!
Paní začala vládnout tvrdou rukou. Na všechny křičela, zlobila se i na to malé dítě. A nakonec veškeré služebnictvo propustila a přivedla si své vlastní. Nyní již měl hoch opravdu jen to své kuře. Otec si ho nevšímal, macecha se na něj osočovala, bila ho a služebnictvo se mu jen posmívalo!
Oni byli vlastně stejní – odstrčeni na okraj společnosti.
Chlapec začal chřadnout, bylo mu špatně, měl hlad a žízeň, často myslíval na maminku. Dělalo mu čím dál větší potíže se zvednout, až se jednoho dne nezvedl již vůbec. Služebná nevěděla, co s ním, a tak se šla poradit s paní domu. Dlouho nemohli na nic přijít, ale jak bylo chlapcovi hůř a hůř, rozhodli se zavolat doktora. Převlékli ho, umyli, dali do čistých peřin, že ani lékař nepoznal, jak je s ním doopravdy zacházeno.
Diagnóza zněla: „Už mu nepomohu“. Jakmile doktor odešel, opět chlapce oblékli do starých hadrů, dali pod něj plachtu na výkaly a nechali ho v kuchyni. Jenomže pak už se nedalo v místnosti ani vydržet, jak tam zapáchalo jeho tělo a výkaly. Hospodyně s macechou se dohodly, že ho dají do kůlny a tam nebudou vcházet.
Jednou zrána stála paní v ložnici a pod okny křičelo kuře „melancholik“. Přikázala ho chytit a zabít. Služebnictvo všeho nechalo a jalo se chytat kuře. To jim ovšem zaběhlo do kůlny, kde ležel chlapec, a tam se za ním nikdo neodvážil vkročit. Jakmile kuře uvidělo hocha, zajíklo se radostí a lehlo mu na prsa. Chlapec se jen nepatrně usmál a už jen pravil:„Maminko…“ Matka si opět vzala dítě k sobě. Kuře se znepokojilo, zatípalo a blíže se přisunulo k mrtvému děcku.