Smrť Jánošíkova

Ján Botto
SMRŤ JÁNOŠÍKOVA (Lipa, 1862) - psáno už 1848 -1858

- reakce na neúspěšnou revoluci
- v 9 zpěvech, s lyrickým úvodem
- rytmickost -dána samohláskami, dvanáctislabičným veršem
- dieréze (přestávka se shodným koncem veršového systému a syntaktickým celkem)
- isoslabismus (většinou shodný počet veršů - u Botty 12)
- sylabický systém - typický pro folklor
- návaznost na folklor
- tematicky
- popisy prostředí, obraznost
- pararelismus: OPAKOVÁNÍ slov, slovních celků
- epanastrofa - opakování na začátku a na konci (nevyskytuje se vůbec anafora ani epifora)
- zdrobněliny (též ale i biedermayer)
-lyricko-epický text - viz romantický synkretism žánrů (převažuje lyrická složka)
- konvenční kontrast SVĚTLO (sboboda) X TMA (nesvoboda), PŘÍRODA X MĚSTO
- v centru je sloveso odkazující ke ZRAKOVÉMU JEVU
+ bohatá epiteta odkazující k vizuální sféře
- BAREVNOST - k rozlišení sémantických rovin (bílá x černá, oblečení Jánošíka)
- zlatá: sokol, vlasy, hvězdy na čele,..
- slunce: bopj za svobodu, smybolické vysvobozen lidu z temnoty
- Štúrova škola vnesla SMYSLOVOST (Chalupka - akustický verš, Botto - vizuálnost)
-autorská pozice: objektivní vypravěč s účastí u hrdiny (př. deminutiva, epiteta)

- navazuje tím na starší Pieseň Jánošíkovu (prvotní verze) - viz 12slabičný verš, dieréze po 6.slab.,opakování (epanastrofa)
- v obojím zrádný gajdošík, píseň o svobodě
- přidává národní a sociální prvek


ÚVOD
* mati pouští své děti (zpočátku si chce vše nechat v sobě, neb "od srdce k srdci daleko") = své city do světa, nemá je však "do čeho obléci" ("do prozy onucí?"), chce pro ně poezii (=viz písňová forma) bojí se ale, že se ve světě ztratí. Děti odvětí, že půjdou na Slovensko, že tam je lidé poznají a aby mati nesoudila Slováky, že jsou sice krví potřísnění, jsou ale praví, vyrůstající z přírody, vzlétnou jako sokoli. Kdybyděti usnuly, probudí je v těch lesích vlašťovka, včelka, jelen či dívka. Nakonec "děti" odejdou.
- Erbenův úvod ke Kytici: Matka (vlast) zemře, zůstanou po ní děti lkající na hrobu. Matka se jim zjeví jako kvítky mateřídoušky, subjekt je sváže a přednese národu. Kvítky jsou původní pověsti a báje.
- Botto: matka pouští své děti (písně) mezi lidi, děti chtějí na Slovensko, kde je pozná lid a bude k nim mít blízko (-viz Erbenovo: Snad že se najde dcera mateřina/ jíž mile tvůj dech zavoní/ snad že i najdeš některého syna/ jenž k tobě srdce nakloní)


PRVNÍ ZPĚV - "Horí ohník horí na Královej holi / ktože ho nakládol? - dvanásti sokoli"
- představení Jánošíka a družiny, charakterizace mnoha přirovnáními
- na konci je už opuštěná družina
(Jánošík odpovídá lidové tradici, romatický hrodina (má respekt u pánů, lidé ho mají rádi + romatické oblečení)
*opakování na začátku slok, číslo 12 (Jánošíkova družina), chlapci jako SOKOLI, vše jakoby ve zkratce, mnoho přívlastků či paralel (jako sokol, vatra dohára jako obetná žiara,...) směřující až k symboličnosti (?)

DRUHÝ ZPĚV
- legenda o Jánošíkovi v lidovém podání
(Jánošík má nadpřirozené schopnosti, lidová mytologie)
- světlo zde zeslabuje obraz - antiklimax
* prostorová, barevná a číselná symbolika: to, že je Jánošík lapen je vyjádřeno už prvním veršem, kdy "padá rosa" (slzy) a následuje za ní "plačúci pacholček", který žene ovce (lid?) dolů ze skály. Tento směr je také degradační, z místa, kde se nacházel Jánošík a kde "kraloval" a měl rozhled, se nyní schází do dolin, odkud není žádný výhled, člověk se už tolik neorientuje (=nyní bez Jánošíka). Jeho valaška je nyní zavřena za SEDMI dveřmi, bílý sokol jánošík je obestoupen černými vranami (přinášejícími smrt) - podobně je nyní jen "kamenem v moři", přesto má stále ale nad ostatními převahu. Není zde ve volném okolí, ale v uzavřené místnosti (díky tomu lze též očekávat něco nekalého, ujmutí svobody pohybu), kde je díky zradě gajdošíka zajat, i když skoro všechny poseká. Další zrádnou postavou je zde baba, která poradí, aby mu nasypali pod nohy hrách. Ačkoli po něm všcihni střlí, kulky se odráží a zabíjejí střelce - baba poradí mu mířit nabok, kde se poté ukáže, že je jeho živá "žilka" - následně je lapen a vyslýchán kvůli pokladu skrytému kdesi v Tatrách, který ale nechce prozradit.


TŘETÍ ZPĚV
- žalozpěv jeho milé
(Jánošík je v pasivní pozici)
*milá se s ním jde v noci (všude převládá černá, jen ve věži jakási jiskra, stejně tak nese milá bílé lilie) rozloučit. Když si poví poslední sbohem ,utopí se v Dunaji (předtím mluví ke své máti, by pro ni neželela + opakované oslovování Dunaje za začátku strof (Dunaju Dunaju, milý moj šuhaju) , který ji má přijmout, ve kterém se má ztratit: vlny jí vypletou stužku, ryby jí z lásky sní) + loučení se ostatním světem). Její smrt je popsána jako hvězda zapadající za horu, zpívala přitom o tom, že neztratí klíče od pokladu. Objevuje se zde motiv měsíce, který na vše hledí.
- podobně motiv Lilií u Máchy
+ Máchovo Intermezzo I.: sbor žab apod. - přírodní svět blízko ke kladné romantické umírající postavě

ČTVRTÝ ZPĚV
Navazuje motivem měsíce, který se nyní dívá na jánošíka. Opět je mezi čtyřmi stěnami (stejně jako v moment, kdy ho měli lapit). Ačkoli je Jánošík lapen, ve snu je stále volný. Zdá se, že je přidobněn Kristovi: "Tieň kríža mu na prsiach, na čele blesk žiari/ rúčky nožky krvavé -a úsmev na tvári/ bo svetlom tým, čo zhora okienkom dnu vpadá/ s sebou,s bohom smierená je duša jeho mladá/sťa rebríkom Jakuba v iný svet vyšla si/ hladať pravú otčinu prasvetla i krásy"; je svobodný ve snu - či v "království nebeském"; podobně jeho družina má 12 členů, objevuje se motiv zrádce.
- výjevy ve vězení, Jánošikovy reflexe, zdůvodňování jeho činů
- Jánošíkovými ústy vyjádřen ideový základ romantismu
(4: Jánošík opět romantický hrdina, protiklady)

PÁTÝ ZPĚV
- jánošík zavřený ve vězení - uvažuje o svobodě, o tom, jací jsou lidé, kteří nad ním nyní rozhodují - vše je všeobecné, platí jak na jeho situaci, tak vlastně na slovenský lid (kontrast lid x zlí páni), jehož "mluvčím, zástupcem" se stává jánošík. Svoboda mu byla smyslem života, zato, že ji bránil nyní i rád zemře.
* pomlčky - stejně jako u Máchy, zesiluje existenciální tématiku
- tíživost otázky: "Spať večne - kto to káže? Boh? - ludia - tyrani! -"
- doba před smrtí, rozmýšlení o ní, "filosofičnost", naléhavost, útržkovitost, jakoby výkřiky "do tmy"
"Ha! svitá - koniec! - mrkne - počiatok - kde? aký?
Oj, zbohom, ty svet márny - moj svet nad oblaky! -"
-srv. inspirace Máchou: ""A jestliže jsem vůlí svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? -
Časně i věčně? - věčně - čas - "
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn."
"Tam žádný - žádný - žádný cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. -
Bez konce ticho - žádný hlas -
bez konce místo - noc - i čas ---"

ŠESTÝ ZPĚV
- okamžiky před smrtí, modlitba za lid
(Jánošík není jeden z lidu, má schopnost analyzovat z nadhledu; zodpovědnost za lid; národní neuvědomělost lidu)
(5: štúrovské buditelské myšlenky, revolučnost)
-
- ?? opět Mácha?: (intermezzo:) Vichr po jezeru: "Pohřební hudbu vichr má."
(...)
Padající rosa: "A já vám slzy zapůjčím."
Botto: "Spevu plaču neslýchať, len čo vietor duje,
a čo drobná rosička z neba poprchuje."



SEDMÝ ZPĚV
- poprava
OSMÝ ZPĚV
- Jánošík jako předmět elegických vzpomínek a nadějí lidu
(Jánošík mrtvý, zmrtvýchvstání)
DEVÁTÝ ZPĚV - "Zjevení"
- snový výjev svatby Jánošíka s Králkou, mystický význam
(Jánošík neskutečný, nadpřirozený)