Bezdomovci

Listopad 1989 s sebou přinesl řadu společenských problémů, které byly do té doby u nás prakticky neznámé: šíření drog a organizovaného zločinu, šíření prostituce a pornografie, masové snižování životní úrovně, zejména důchodců a mladých rodin, nezaměstnanost a bezdomovectví.

Nezaměstnanost dosahuje výše kolem 9% ekonomicky aktivního obyvatelstva, což představuje zhruba 469 tisíc osob. Bezdomovců je tak přibližně 100 tisíc, a odhaduje se, že každým rokem přibývá 10 % nových bezdomovců (dle odhadu Ing. Plachého, předsedy Sdružení azylových domů v ČR). Již tato poměrně vysoká čísla naznačují, že tento problém má společenské příčiny a že se nejedná převážně o osobní selhání jednotlivců. S tímto stavem se nelze trpně smiřovat a všichni, jimž jde o spravedlnost a o lásku, by měli aktivně bojovat o nápravu v této oblasti.

Vymezení pojmu „bezdomovec“
Lidé, pro něž se u nás vžilo označení „bezdomovci“, v České republice de jure neexistují. V mezinárodním právu se pojmem bezdomovec (homeless) označuje cizinec, žijící na našem území bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti. Pro našeho člověka, postrádajícího domov, má odborná mluva termín „občan bez přístřeší“, který patří do skupiny „občanů společensky nepřizpůsobených“, což ovšem není právní vymezení. Z důvodu srozumitelnosti se však přidržíme pojmu bezdomovec ve smyslu občanů bez domova, tak jak se to vžilo.

Formy bezdomovectví
V zásadě lze bezdomoveckou populaci rozdělit do tří skupin:

a) zjevní bezdomovci
- je nejviditelnější částí bezdomovecké populace
- jsou to osoby žijící na ulicích, na nádražích, ti, kteří vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách, v azylových domech, v noclehárnách zřizovaných městy nebo charitativními organizacemi
- svým zevnějškem a chováním upoutají pozornost každého, avšak reprezentují pouze část obyvatel bez domova

b) skrytí bezdomovci
- lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen nim známého důvodu neobracejí na veřejné či charitativní služby, aby nalezli nocleh
- tito lidé bydlí ve squatech, přespávají ve sklepích, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech, výměnících, ve stanech, v kanálech, v lesích, v nejlepších případech přespávají tak různě po známých…
- počet těchto osob může být značný hlavně v regionech, kde nabídka služeb je nedostačující

c) potenciální bezdomovci
- lidé žijící v nejistých podmínkách nájemních bytů, často zdravotně závadných, v domech určených k demolici, v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných, v holobytech, v podnájmech…
- do této skupiny řadíme i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů, vězení, na opuštění dětského domova, dále ty, kteří zvlášť nyní tvoří velkou skupinu migrační a exilní

Příčiny bezdomovectví

Příčiny bezdomovectví jsou různé. Je to například:

• ztráta zaměstnání či bydlení
• nízká úroveň životního minima
• nedostatek cenově dostupného bydlení
• zadluženost, rozvod či rozpad rodiny
• rozchod partnerů žijících spolu „na hromádce“
• otřesné rodinné podmínky (týrané či sexuálně zneužívané
ženy nebo děti, ženy či děti alkoholiků…)
• psychické a citové zhroucení
• odchod z dětských domovů, kde mladí lidé nemohou po vyučení
a dosažení plnoletosti dále zůstat, propuštění z vězení
• smrt někoho blízkého, osamělost, nesamostatnost
• stáří, dlouhé čekací doby na umístění v domově důchodců
• mentální retardace, fyzická či psychická choroba
• alkoholismus, drogy, hráčství či jiná závislost
• uprchlictví, migrace…

Vlastimila a Ilja Hradečtí, Bezdomovství – extrémní vyloučení, Praha, Naděje, občanské sdružení, 1996

Faktory vyvolávající bezdomovectví můžeme rozdělit do dvou skupin:

1) subjektivní - ovlivněny sociální politikou státu (dodržování lidských práv, boj s nezaměstnaností, zabezpečení ve stáří, v nemoci, rovnost mužů a žen, integrace invalidů, začleňování mládeže do trhu práce, problémy menšin, exilu a migrace)

2) objektivní
a) materiální (ztráta bydlení, zadluženost, nezaměstnanost…)
b) vztahové (problémy v rodině, diskriminace žen, sexuální
zneužívání, znásilnění, osamělost…)
c) osobní (duševní či tělesná choroba, nesamostatnost, alkoholismus, hráčství, invalidita…)
d) institucionální (propuštění z ústavu, dětského domova, vězení…)
Příčiny bezdomovectví mužů jsou obvykle materiální a osobní faktory. Bezdomovectví mužů je více veřejné. Mužům je přirozenější tendence demonstrovat své bezdomovectví tím, že aktivně vyhledávají nabízené služby, anebo se předvádějí na veřejnosti.

Příčiny bezdomovectví žen bývají spíše faktory vztahové, především problémy s partnerem. Protože ženy většinou chtějí předejít riziku života v podmínkách zjevného bezdomovectví, je u nich charakteristické bezdomovectví skryté.

Příčiny bezdomovectví dětí a mladistvých bývají faktory institucionální. V poslední době patří k těmto příčinám pasivní sledování médií, nuda, nezaplněný volný čas, přepracovanost rodičů v rodinných podnicích a ztráty pevnosti rodinných priorit.

Několik sociologických údajů o bezdomovecké populaci v ČR:

Mezi bezdomovci převládají lidé s nízkým vzděláním. Pod označením „nezjištěno“ se skrývá většinou základní nebo nedokončené základní vzdělání, případně zvláštní škola.

Problémy bezdomovců
S tím, že bezdomovci nemají kde bydlet, souvisí to, že jsou těžko zaměstnatelní. A to ze tří různých příčin:
1) ztráta dokladů – obnova dokladů je velmi zdlouhavá a málokterý bezdomovec si je schopen je obstarat bez vnější pomoci. Častým jevem u bezdomovců je totiž jakási „byrofobie“, chorobná obava z jednání před úřady a institucemi, často generovaná odbýváním, arogancí a pohrdáním některých úředníků.
2) bydliště – zaměstnavatele zajímá, kde bydlíte. A když uvedete „nádraží“ či „Armáda spásy“, není příliš velká naděje, že Vás zaměstnají.
3) schopnost pracovat – když je člověk dlouho nezaměstnaný, a navíc žije na ulici, po čase ztrácí schopnost pracovat. To je objektivní skutečnost, potvrzená psychology, zabývající se fenoménem bezdomovectví.

A nejenže bezdomovci nemají kde bydlet a těžko seženou nějakou práci (živí se příležitostnými brigádami, žebráním apod.), ale většina z nich ani nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či na sociální dávky. To vše je totiž vázáno na trvalé bydliště, které bezdomovci buď nejsou schopni prokázat, nebo je tak daleko od místa, kde pobývají, že nejsou schopni tam dojet, resp. tam opakovaně dojíždět (např. takový bezdomovec z Karviné jde do Prahy, kde má více šance najít pomoc či dokonce práci – nebo si to alespoň myslí – ale v Praze zas nedostane podporu ani žádné jiné dávky). Další závažný problém bezdomovců je jejich zdravotní stav. Skoro 90 % českých bezdomovců trpí nějakou chorobou či postižením. Navíc většina z nich trpí také nedostatkem kvalitní stravy (někdy dokonce hlady) a nedostatečnou hygienou. A protože mnozí z nich nejsou zdravotně pojištěni, nemají dle české legislativy nárok na zdravotní péči. Tím vším je dána jejich relativně krátká životní dráha… Každoročně pak zemřou v ulicích desítky bezdomovců…

Pomoc pro bezdomovce ?
Česká republika nemá ani jedinou instituci, ani jedno oddělení Ministerstva práce a sociálních věcí či jiného ministerstva, které by se problémem bezdomovectví zabývalo. Žádný komplexní plán, jak se s tímto problémem vypořádat. MPSV sice přispívá svými dotacemi na azylové domy a jiné ubytovny pro bezdomovce, ale tyto dotace zdaleka nezabezpečují jejich provoz. Například za rok 2000 činily tyto dotace 76 535 664 Kč, což je částka zhruba 2,5x menší než byly dotace požadované.
Města se problémem bezdomovců také příliš nezabývají. Pouze třetina měst provozuje levnou ubytovnu pro bezdomovce a podobné případy, a to ještě většinou s velmi nízkou kapacitou (pod 25 lůžek). Ani v Praze, centru bezdomovců, není situace příliš slavná.
Azylové domy a ubytovny pro bezdomovce v České republice provozují převážně charitativní organizace (Naděje, Armáda spásy, Sestry matky Terezy…). Nicméně tato pomoc se nedostává zdaleka všem bezdomovcům. V květnu roku 2000 byl počet lůžek v azylových domech Sdružení azylových domů v České republice 2260.

NADĚJE
Naděje je dobrovolné sdružení občanů. Cílem je vybudování a rozvoj sítě služeb lidem v nouzi na základě křesťanských principů. Vznikla v roce 1990 a v prvním období se vyznačovala dobrovolnickou prací v Praze a později v uprchlických táborech. V květnu 1991 byla otevřena první střediska v Praze (střediska pomoci, azylová ubytovna, dietní jídelna), další střediska a pobočky vznikají postupně podle místních podmínek a potřeb (Nedašov, Vysoké Mýto, Zlín, Brno, Otrokovice, …)

Program činnosti:

Integrační program – má za cíl reintegrovat, zařadit, navrátit do společnosti jedince, kteří stojí z jakýchkoli důvodů na jejím kraji. Je zaměřen nejen na lidi sociálně vyloučené, ale i na ty, kterým toto vyloučení bezprostředně hrozí.
Program pro třetí věk – zahrnuje provozování domů pokojného stáří a pečovatelské služby. Kromě ubytování poskytují domy celodenní stravování, stálou zdravotní službu. Velká pozornost je věnována aktivizaci seniorů a využití jejich volného času. Cílem pečovatelské služby je pomáhat seniorům přímo v jejich domovech.
Program pro mentálně postižené – cílem programu je všestranný rozvoj osobnosti postižených lidí s diferencovaným přístupem ke každému z nich a jejich integrace do společnosti.
Náhradní rodinná péče – cílem projektu je zajistit dětem, které by jinak vyrůstali v dětských domovech, prostředí úplné rodiny. Po náročné rekonstrukci domu získaného darem se do něho v roce 1997 přistěhovali dvě otevřené náhradní rodiny, které přijímají vedle svých dětí i další děti opuštěné.
Misijní program – tento program se prolíná celou činností Naděje. Misii nechápou jako násilné vnucování idejí, ale zvěstování radostné zprávy o Bohu a Ježíši Kristu. Toto zvěstování jde ruku v ruce s úsilím o pomoc potřebným v jejich tělesných a materiálních potřebách. Od počátku činnosti Naděje se také konají pravidelná bohoslužebná shromáždění.

Bezdomovcům také pomáhá pouliční časopis Nový Prostor a druhý pouliční časopis Patro (vydává občanské sdružení Mezipatro). Nový prostor stojí 25 Kč, Patro 19,90 Kč a polovina peněz z každého čísla zůstává prodejci.

NOVÝ PROSTOR
Občanské sdružení Nový prostor bylo založeno s cílem pomoci lidem, kteří se ocitli v krizové životní situaci, většinou jsou bez střechy nad hlavou a bez finančních prostředků. Nabízí se jim možnost získat základní prostředky pomocí pouličního prodeje časopisu, který sdružení vydává.
Toto sdružení bylo založeno v roce 1999 a časopis pod původním názvem Patron začal vycházet každých čtrnáct dní. Později se změnil na týdeník a v současné době se prodává až 15 000 výtisků týdně, což umožňuje poskytnout pravidelný měsíční výdělek nutný k zaplacení základních potřeb již více než 250 lidem bez domova.
Každý z prodejců se pro účast v projektu rozhoduje dobrovolně a kdykoli může s prodejem časopisu skončit, maximální doba účasti klienta v projektu je stanovena na dva roky. Účast v projektu „streetpapers“ pro naše klienty ovšem nezačíná ani nekončí jen prodejem časopisu. Nový prostor poskytuje profesionální sociální a právní poradenství, nabízí účast v několika programech zaměřených na volný čas (např. v divadelním či fotbalovém klubu) a podporuje jejich motivaci k práci. Neméně důležitou částí činnosti NP je také snaha o posílení osobnostních ambicí klientů, které je velmi důležité pro jejich integraci. Klienti Nového prostoru se aktivně podílejí na pořádání množství kulturních a společenských akcí, kde se bezprostředně setkávají s tzv. „většinovou“ společností. Každý z našich prodejců postupuje dle svého individuálního terapeutického plánu, který si navrhuje a stanovuje spolu se svým poradcem – sociálním pracovníkem.

Co musí splňovat člověk, který se chce stát prodejcem Nového Prostoru?
Každý, kdo se chce zaregistrovat, musí vyplnit tzv. Prohlášení prodejce, v němž prohlásí, že je v sociálně obtížné situaci, nemá stálé ubytování a je starší 16-ti let. V Prohlášení prodejce by měl uchazeč uvést mimo jména a příjmení i číslo OP nebo jiného dokladu o totožnosti, nicméně přijímáme i osoby, které žádný takový průkaz nemají, protože skutečnost je taková, že 11 % prodejců nevlastní vůbec žádné doklady.

Jak klienti zacházejí s vydělanými penězi?
Většina klientů nakládá s vydělanými penězi stejně jako každý normální člověk: koupí si za ně jídlo, zaplatí si nějaké laciné ubytování, investuje do hygieny, do oblečení… Někteří si za ně pochopitelně kupují i alkohol, nebo je utrácejí v hernách. Ale je lepší, když si tito lidé vydělají peníze na uspokojení svých závislostí legální cestou, než aby je dohnala k páchání trestné činnosti. Nicméně, každý prodejce se písemně zavazuje k tomu, že vydělané peníze použije k vyřešení své kritické situace.

A nyní – co se dá s problémem bezdomovectví dělat? Co může pro vyřešení tohoto problému udělat jednotlivec, rodina, společenství, církev, politická strana? Není cíl: plně se s tímto problémem vypořádat, tj. plně ho odstranit, nereálný?

Návrh konkrétních kroků:
1) Otevřít otázku bezdomovectví a jejího řešení v parlamentu a ve vládě ČR.
2) V zastupitelstvech obcí, měst a krajů aktivně prosazovat vyčlenění dotací na výstavbu a provoz sociálních bytů, azylových domů, vývařoven a lékařských středisek pro bezdomovce a na zřízení sociálních kurátorů specializovaných na pomoc bezdomovcům – pomoc při vyřizování OP a podobně (šlo by o aktivní vyhledávání bezdomovců na ulicích s nabídkou pomoci).
3) Inspirace pro církve – otevřít nejen svá srdce, nýbrž i své církevní prostory těm, kdo to opravdu potřebují…
4) Inspirace pro rodiny a jednotlivce – nemáte ve vašem bytě nějaký volný pokoj? Jsou lidé bez střechy nad hlavou…

POZOR! Odborníci, zabývající se vězeňstvím říkají, že většina propuštěných vězňů, kteří navštěvují církve, jsou lidé bez svědomí, schopni okrást vlastní matku, schopni hrát velice dojemné divadlo, za účelem získání alespoň té nejmenší sumy peněz – na cigarety a alkohol.
Proto nejde všem dávat to, co si přejí, protože lenochy v lenosti podporovat je zločin. Tak snad na závěr několik rad odborníků, jak s těmito lidmi jednat:

1. Nikdy nedávejte peníze. Nabídněte jídlo, pití, odvoz na nádraží, kupte jízdenku (těsně před odjezdem vlaku, aby nemohla být prodána nebo vyměněna za láhev alkoholu), ale nic víc.

2. Jestliže si stěžují na to, že jim nikdo nedá peníze, nemají kde bydlet a podobně, odkažte je na sociální úřad, úřad práce nebo policii (to v případě, že vám tvrdí, že je někdo okradl).

3. Buďte opatrní než si někoho pustíte do bytu.

4. Je-li to možno, prověřte si, třeba telefonicky, informace, které vám tito lidé sdělují, dříve, než podniknete nějaké kroky.

5. Nenechejte se citově vydírat, protože většina z toho, co se vám snaží namluvit, není pravda.

6. Setkáte-li se s někým takovým, zvláště dívky, není dobré dávat těmto lidem adresu domů. Pozor na sledování!


Použitá literatura

• Vlastimila a Ilja Hradečtí, Bezdomovství – extrémní vyloučení, Praha,
Naděje, občanské sdružení, 1996
• www.1street.cz
• www.nadeje.cz
• www.webimpulz.cz/styl/zm/zm005.htm