Druhá světová válka

Příčiny, charakter, smysl a výsledky druhé světové války (l939 – l945)

Druhá světová válka byla největším ozbrojeným konfliktem v lidských dějinách a mimořádně významnou událostí XX. století. Měla dalekosáhlé důsledky a promítla se do všech oblastí života společnosti. Barbarský, agresivní fašismus vystavil hrozbě zničení nejzákladnější hodnoty lidské civilizace. Jedině díky mohutné protifašistické koalici, jejíž hlavní silou byl Sovětský svaz, se podařilo odvrátit hrozící nebezpečí a zachránit národy světa před novodobým otroctvím. Druhá světová válka vznikla uvnitř kapitalistického světa v důsledku prudkého zostření rozporů mezi nerovnoměrně se rozvíjejícími kapitalistickými zeměmi. Úloha bezprostředního podněcovatele a útočníka připadla nejreakčnějším státům tehdejšího světa – nacistickému Německu, fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Válka se rozvíjela v odlišných, kvalitativně nových historických podmínkách. Nejdůležitější z nich byl vznik a existence Sovětského svazu. Hlavním a určujícím rozporem epochy zahájené vítězství Velké říjnové socialistické revoluce byl rozpor mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami – kapitalismem a socialismem. Proto oba soupeřící imperialistické bloky (Velká Británie, Franci a Spojené státy americké – Německo, Itálie a Japonsko), byl přes závažné rozpory, jež je rozdělovaly, jednotné v úsilí zničit Sovětský svaz, zastavit revoluční proces a obnovit neomezenou moc kapitálu ve světě. Zatímco Francie a Velká Británie představovaly buržoazně demokratické společenské zřízení, patřily fašistické mocnosti, především nacistické Německo, k nejreakčnějším, nejšovinističtějším státům tehdejšího světa. Svou dobyvačnou politikou, vážnou a reálnou hrozbou pro světovou kulturu a civilizaci, vytvořili fašisté další závažný protiklad tehdejší doby – rozpor mezi nezávislostí, základními právy a demokratickými výsadami lidí na jedné straně a mezi fašistickou tyranií a novodobým barbarstvím na straně druhé. V letech předcházejících druhé světové válce existovaly reálné možnosti zachránit světový mír. Objektivní možnost semknout mírumilovné síly v mezinárodním měřítku a zabránit fašistické rozpínavosti a světové válce zmařila politika vládnoucích kruhů Velké Británie, Francie a Spojených států, jež se vyznačovala úsilím usměrnit fašistickou agresi proti SSSR, a to i za cenu porobení četných národů a států Evropy i dalších světadílů. Kulminačním bodem této politiky byla mnichovská dohoda čtyř mocností, jež vydala Československo na pospas hitlerovské zvůli a fakticky otevřela cestu světovému válečnému konfliktu. Všechny pokusy Sovětského svazu prosadit politiku kolektivní bezpečnosti a vytvořit pevnou hráz proti další fašistické agresi zmařila mnichovanská politika západních mocností.

Válka vypukla l. září l939. Fašistické mocnosti – Německo, Itálie, Japonsko a jejich spojenci – vedly od počátku do konce dobyvačnou, nespravedlivou válku. Velká Británie a Francie, jež vstoupily po přepadení Polska do války, nepodnikly žádná účinná opatření, jimiž by zastavily fašistickou agresi. Vedly tzv. „podivnou válku“, jež byla pokračováním mnichovské politiky. Druhá světová válka tedy začala z obou válčících stran, neboť obě strany v ní prosazovaly jedině své zájmy. Rozpory mezi kapitalistickými státy se ukázaly bezprostředně silnějšími a nedovolily vytvořit jednotnou protisovětskou frontu. Sovětský svaz zatím zůstal mimo válečný konflikt. Významnou měrou k tomu přispěla jeho zahraniční politika, rostoucí hospodářská a vojenská síla, jakož i podpora mezinárodního komunistického a dělnického hnutí a sympatie světové demokratické veřejnosti. Z hlediska států, jež se staly obětí fašistické agrese, však byla válka v celém svém průběhu válkou spravedlivou a osvobozeneckou. Bylo tomu tak především proto, že boj porobených národů proti fašistickým útočníkům a okupantům nebyl pokračováním antisovětské politiky buržoazních vlád těchto zemí, nýbrž národně osvobozeneckým, antifašistickým hnutím lidu. Pro druhou světovou válku bylo charakteristické, že se jí účastnily lidové masy, které nejenže nezůstaly pasivními vykonavateli vůle svých vlád, nýbrž svým aktivním a cílevědomým bojem proti fašismu se zasloužily o jeho revoluční a demokratické vyústění. Na porážce a zničení světového fašismu musely mít od počátku životní zájem nejen Sovětský svaz, mezinárodní dělnická třída a porobené národy, nýbrž všechny pokrokové složky a demokratická veřejnost celého světa. Tato skutečnost byla též rozhodující pro sjednocení národů a států bojujících proti fašistické agresi.

Když 22. června l941 nacistické Německo přepadlo Sovětský svaz, začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu a jeho armády. Na pole druhé světové války vstoupila mohutná materiální a duchovní síla, jež byla schopna nejen odolávat náporu hitlerovských armád, ale nakonec je i porazit. Do popředí se tak dostal nesmiřitelný boj dvou protikladných společenských systémů – kapitalismu a socialismu. Velká vlastenecká válka Sovětského svazu proti nacistickému Německu byla hlavní a podstatnou částí druhé světové války. Z hlediska svých cílů byla nesporně nejpokrokovější a nejspravedlivější válkou – válkou na obranu socialistické vlasti, země, jež byla základnou a oporou světových revolučních sil. Rozhodující oddíl na porážce světového fašismu měl tedy Sovětský svaz. Dokázal zmobilizovat potřebné materiální a psychické zdroje země, učinil přítrž fašistické rozpínavosti a přivodil zásadní zvrat v celém průběhu druhé světové války. Odrazil počáteční nápor fašistických spojenců a ve vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kurska vytvořil základní předpoklady nejen k vyhnání vetřelců ze své země, nýbrž i k osvobození porobených národů Evropy a Asie a k dovršení porážky nacistického Německa a militaristického Japonska.

Také Velká Británie a Spojené státy americké, které vstoupily do války po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, se zasloužily o porážku fašistického bloku. Druhá světová válka měla mimořádný historický význam a její důsledky se dalekosáhle promítly do poválečného období. Fašistický blok, který byl nejreakčnější a nejútočnější částí, byl rozhodně poražen. Sféra nadvlády kapitalismu se podstatně zmenšila, přičemž došlo k zostření jeho všeobecné krize. Vítězství pokrokových, demokratických a mírových sil urychlilo světový revoluční proces. Sovětský svaz vyšel z války posílen, a to s velkou mezinárodní autoritou a prestiží. V četných zemích Evropy a Asie vznikly příznivé podmínky pro vítězství socialistické revoluce. Tento vývoj se stal mocným impulsem pro rozvoj třídního boje proletariátu v kapitalistických zemích a pro růst komunistických idejí ve světě. To vše ovlivnilo též bouřlivý rozmach národně osvobozeneckého boje národů všech kontinentů, jenž vyústil v rozpad koloniálního systému. A v neposlední řadě vznikly také nové, nesrovnatelně příznivější podmínky pro řešení nejpalčivějšího problému současnosti – udržení míru na naší planetě.

První období války (1. 9. 1939 - 21. 6. 1941)

První období druhé světové války začalo 1. září 1939 přepadením Polska hitlerovským Německem. Velká Británie a Francie, které se zavázaly poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu válku. Svůj slib však nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické agresi. Cílem této imperialistické politiky bylo pokusit se na účet Polska o vyrovnání s Hitlerem a zaměřit jeho expanzi dále na východ, proti Sovětskému svazu. Polské tažení mělo za těchto okolností jednoznačný průběh. Nedostatečně vyzbrojená polská armáda nebyla schopna odolat drtivému náporu hitlerovských vojsk. Buržoazně statkářské Polsko bylo nakonec poraženo a jeho lid vystaven zvůli nacistických okupantů. Zatímco vlády Velké Británie a Francie pokračovaly ve své politice, využil Hitler několikaměsíčního období relativního klidu k přípravě dalších válečných tažení. V dubnu 1940 přepadla jeho vojska Dánsko a Norsko. O měsíc později začalo západní tažení. Francie a Velká Británie se staly bezprostředním cílem nacistické agrese. Francie a s ní i Holandsko, Belgie a Lucembursko byly poraženy a Velká Británie se octla pod hrozbou nacistické invaze. Německo a Itálie, která 10. června 1940 zahájila válečné operace proti Francii a Velké Británii, ovládly téměř celou kontinentální Evropu. Před útokem proti Sovětskému svazu se Německo pokusilo vyřadit z války Velkou Británii. Hitler nejprve nabídl Anglii „mírové vyrovnání“, ale nový Churchillův kabinet, který nekompromisně hájil zájmy britského impéria, tuto nabídku odmítl. Německo tedy zahájilo přípravy k invazi. Její předehrou byla letecká bitva o Británii, ve které však Německo uspělo a bylo donuceno odložit invazi na jaro 1941. V Hitlerově válečné strategii začala převažovat idea východního tažení. Ukázalo se totiž, že Sovětský svaz je vedle Spojených států rozhodující silou, na kterou Velká Británie spoléhala ve válce s Německem. Proto se porážka definitivního pádu britské říše. V druhé polovině roku 1940 přenesla Itálie válečné operace na africký kontinent. Britům se po velkých územních ztrátách podařilo italský postup dočasně zastavit a do jara 1941 vyhnala britská vojska Italy z Britského a Italského Somálska, Keni, Britsko-egyptského Súdánu, Etiopie a Eritreje a pronikla hluboko do Libye. V říjnu 1940 dal Mussolini pokyn k útoku proti Řecku. Jeho vojska však utrpěla nečekanou porážku a byla zatlačena slabou řeckou armádou hluboko do nitra Albánie. Ztráty utrpělo také italské námořnictvo a Itálie se octla plně ve vleku Německa. Spojená německo-italská vojska přešla koncem března 1941 do útoku a v několika týdnech zahnala Brity zpět k egyptským hranicím. Německo se začalo připravovat k přepadení Sovětského svazu. V září 1940 zpevnilo agresivní svazek s Itálií a Japonskem paktem tří mocností, ke kterému se postupně připojila řada satelitních států. Bezprostřední předehrou války proti Sovětskému svazu bylo balkánské tažení, které začalo v dubnu 1941 a skončilo hladkou porážkou Řecka, Jugoslávie a ovládnutím Kréty. Na Dálném východě mezitím pokračovala japonská vojska v obsazování středních a jižních oblastí Číny. Po porážkách západoevropských mocností se těžiště válečné strategie militaristického Japonska přesunulo do rozsáhlých oblastí jihovýchodní Asie a Tichomoří. Tím se dostávaly do popředí japonsko-americké a japonsko-britské rozpory. V porobených zemích Evropy a Asie se rozvíjelo protifašistické hnutí odporu. Zatímco jeho buržoazní složka se orientovala na západ-ní mocnosti, odboj vedený komunistickými stranami spoléhal na revoluční síly ve světě, jejichž oporou byl Sovětský svaz. Národně osvobozenecké hnutí vnášelo do imperialistického charakteru války prvky spravedlivého boje proti fašismu. Sovětský svaz, který zůstával stranou válečného konfliktu, musel činit rozhodná opatření, aby čelil hrozbě imperialistické intervence. Proto soustavně upevňoval svou ekonomickou a vojenskou sílu, která byla základem jeho obra-nyschopnosti. Velký význam mělo i posunutí hranic sovětského státu dále na západ, do oblastí, které po Říjnové revoluci imperialisté odtrhli od sovětského Ruska. 17. září vstoupila Rudá armáda a území západní Ukrajiny a Běloruska. Cílem tohoto osvobozeneckého tažení bylo zabránit dalšímu rozšíření fašistické agrese na východ a ochránit životy a majetek bratrského ukrajinského a běloruského lidu. V listopadu 1939 vyprovokovalo Finsko ozbrojený konflikt. Rudá armáda však do poloviny března 1940 Finy porazila a zmařila tak dalekosáhlé protisovětské plány vládnoucích kruhů Velké Británie a Francie. Současně tím posílila i obranu Leningradu a důležitých komunikací vedoucích k Murmansku. Sovětský svaz zůstával oporou i nadějí porobených národů, neboť byl nejvážnější překážkou hitlerovského Německa na cestě za světovládou. Proto se nacistická válečná strategie obrátila na podzim 1940 definitivně na východ, aby porážkou Sovětského svazu vytvořila rozhodující předpoklady ke konečnému vítězství.

Druhé období války (22. 6. 1941 - 18. 11. 1942)

Základním mezníkem druhého období války bylo přepadení Sovětského svazu Německem a jeho satelity. 22. Června 1941 začala Velká vlastenecká válka sovětského lidu, která se stala hlavní součástí druhé světové války. Vstup SSSR do války zásadně změnil poměr sil, který se do té doby vyvíjel ve prospěch fašistického bloku. Sovětský svaz byl nejdůslednějším a nejrozhodnějším bojovníkem proti fašismu, byl zárukou, že válka neskončí kompromisem, nýbrž totální porážkou světového fašismu a osvobozením zotročených národů. Japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941 se válka rozšířila i do jihovýchodní Asie a Tichomoří. SSSR, USA a Velká Británie navázaly spojenecké svazky a utvořily jádro mezinárodní antifašistické koalice. Vedoucí silou této mohutné aliance byl Sovětský svaz. Sovětský svaz však i za této mezinárodně politické konstelace nesl takřka celou tíhu války proti Německu, které bylo nesporně hlavní údernou silou fašistického bloku. Sovětsko-německá fronta, kde se odehrávaly gigantické bitvy, byla rozhodující frontou druhé světové války. Fašistická vojska využila momentu překvapení a počáteční početní i materiální převahy a pronikla v prvních týdnech a měsících hluboko do sovětského vnitrozemí. V těchto kritických okamžicích se však plně projevila síla sovětského státu. Postup fašistických vojsk byl umožněn jen za cenu vysokých ztrát na lidech i válečném materiálu. Všeobecný útok nakonec uvázl před Leningradem, Moskvou, Voroněží a Rostovem na Donu. Plán, který předpokládal, že do počátku zimy 1941 německá vojska vítězně ukončí východní tažení na linii Archangelsk-Astrachaň, se začal hroutit. Na přelomu roku 1941 a 1942 dobyla Sovětská armáda prvního velkého vítězství v bitvě u Moskvy. Fašistická vojska v ní byla poražena a ustoupila na západ. Na jaře 1942 se Hitler znovu pokusil o rozhodující úder. Soustředil jádro svých sil na jižním úseku fronty a vyslal je k Volze a ke Kavkazu. Cílem tohoto útoku bylo odříznout Moskvu od důležitých průmyslových, zemědělských a naftových oblastí na jihu země, poté ji obchvátit, dobýt a tím zlomit odpor celého Sovětského svazu. V červnu 1942 se mezi Donem a Volhou strhla největší bitva v dějinách – bitva u Stalingradu. Západní mocnosti sice poskytovaly Sovětskému svazu určitou materiální pomoc, ale místo slibovaného otevření druhé fronty, daly přednost vylodění v severní Africe. To byla alternativa, která odpovídala především mocenským zájmům Velké Británie a USA, nepřispívala však splnění základního úkolu, tj. k porážce fašistického bloku v co možná nejkratší době. Britové podnikali zatím jen sporadické a málo účinné nálety na Německo a vojenské cíle při atlantickém pobřeží. Intenzivně pokračovala námořní bitva o Atlantik a k velkým střetnutím docházelo i ve Středozemním moři. V listopadu 1941 přešli Britové do (proti)toku v severní Africe, zmocnili se Kyrenaiky a likvidovali i blokádu Tobruku. Avšak již v lednu 1942 zahájili fašisté nový útok. Jejich vojska ovládla Tobruk, pronikla hluboko na egyptské území až k El Alameinu a ohrozila Alexandrii, Káhiru a Suez. Nepříznivě se po Pearl Harboru vyvíjela situace pro západní spojence také v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské námořnictvo a letectvo se zmocnilo strategické nadvlády na moři i ve vzduchu a vytvářelo předpoklady k rozvíjení útoku pozemních sil na všech rozhodujících směrech. Kromě rozsáhlých oblastí Číny, Indočíny a Thajska ovládlo Japonsko další území s bohatými zdroji surovin a levné pracovní síly. Spojenci ztratili Hongkong, Barmu, Malajsko, důležitou pevnost Singapur, Filipíny, část Nové Guineje, Bismarckovo souostroví a Šalamounovy ostrovy. Od června 1942 se vojenskopolitická situace na asijském a tichomořském válčišti začala pozvolna měnit. Dokladem počínajícího přelomu byly mimo jiné námořní bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway, kde japonští útočníci utrpěli první vážné porážky. V dalších měsících bylo Japonsko nuceno zastavit útočné akce a přejít k strategické obraně.

Třetí období války (19. 11. 1942 – 31. 12. 1943)

Třetí období války se vyznačovalo událostmi, které přinesly zásadní změnu v poměru sil ve prospěch antifašistické koalice a rozhodující obrat v celém válečném dění. Tento přelom začal úspěšným protiútokem Sovětské armády u Stalingradu. Bitva u Stalingradu podlomila síly a bojovou morálku. Její stín dolehl na široké vrstvy německého obyvatelstva a citelně zasáhl i sebevědomí nacistických pohlavárů. Nepříznivý ohlas vyvolala německá porážka v satelitních zemích. Obrat na sovětsko-německé frontě přiměl Turecké, Portugalsko, Švédsko a další neutrální státy, aby revidovaly svou politiku vůči Německu. Rudá armáda se chopila strategické iniciativy a přešla ke generální ofenzívě na obrovské frontě od Leningradu až k předhůří Kavkazu. Ukázalo se, že SSSR je schopen sám bez cizí pomoci vyhnat okupanty ze své země a přinést svobodu též porobeným národům Evropy. Tato perspektiva nesmírně povzbudila pokrokové a demokratické síly ve světě. Protifašistické hnutí odporu vstoupilo do nové etapy a zanedlouho se rozvinulo ve skutečnou třetí frontu v týlu hitlerovských vojsk. Stalingrad stmelil protifašistickou koalici a vytvořil předpoklady k těsnější spolupráci mezi SSSR, USA a Velkou Británií. V létě 1943 se Hitler pokusil vrátit nepříznivý vývoj na sovětsko-německé frontě útokem v kurském výběžku. Tato ofenzíva měla strhnout strategickou iniciativu do rukou fašistických vojsk, zapudit chmurnou perspektivu prohrané války, povzbudit německý národ a podchytit spojence, kteří stále častěji vyhledávali cesty, jak se vymanit z německého područí. Bitva u Kurska však skončila další velkou porážkou Německa a jeho ozbrojených sil, které definitivně vyčerpaly všechny možnosti přejít do útoku ve strategickém měřítku. Dovršil se zásadní přelom ve vývoji druhé světové války, který měl svůj počátek v bitvě u Moskvy a rozhodující mezník v bitvě u Stalingradu. Porážka v bitvě u Kurska se stala předzvěstí nevyhnutelné porážky a konečného pádu nacistické „třetí říše“. Strategická iniciativa zůstala již natrvalo v rukou Sovětské armády, což příznivě ovlivnilo situaci na všech ostatních válčištích. Povznesla se i spolupráce mezi zeměmi protifašistické koalice, zejména mezi SSSR, USA a Velkou Británií. Dokladem toho byla moskevská konference ministrů zahraničních věcí a teheránská konference, na níž se poprvé sešli J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. S. Churchill. Přijatá usnesení vyjadřovala pevné odhodlání všech tří zemí vést společný boj až do úplné kapitulace nepřítele a vytvořit záruky mírového života v poválečném světě. Důležitý byl i závazek USA a Velké Británie, že nejpozději do počátku května 1944 otevřou druhou frontu v západní Evropě. Již koncem října 1942 přešla britská armáda do protiútoku u El Alameinu. Operace se rozvinula v několikaměsíční pronásledování německo-italských vojsk, která ustupovala podél pobřeží Středozemního moře až k hranicím Tuniska. Počátkem listopadu 1942 se spojenecká armáda vylodila v Casablance, Oranu a Alžíru. Obsadila během necelých tří týdnů Maroko a Alžírsko a zahájila postup směrem k Bizertě a Tunisu – vstříc britské armádě. Fašistická vojska se octla v beznadějné situaci. Bránila se však až do poloviny května 1943, kdy byla nucena složit zbraně. Válka v severní Africe, trvající takřka tři roky, skončila. Itálie, která snila o obnovení staré římské říše, byla poražena. Německo si zatím udrželo vládu nad Řeckem a navíc v listopadu 1942 okupovalo část Francie, ale ve Středomoří už nemohlo pomýšlet na nic jiného, než na obranu. Své pozice neudržela v této důležité oblasti ani tradiční středomořská velmoc – Francie. Postarali se o to do značné míry její západní spojenci – Britové a Američané, které přitahovala nejen nafta Blízkého a Středního východu, nýbrž i Maroko, Alžírsko a Tunisko. Britská středomořská strategie byla korunována výrazným úspěchem, oslabovala ho však přítomnost a vzrůstající vliv silného amerického partnera. V lednu 1943 na konferenci v Casablance rozhodli Churchill a Roosevelt o vylodění svých vojsk v Itálii. Tento krok, znamenající další odložení slibované invaze do západní Evropy, sledoval především britský zájem proniknout nejkratší cestou na Balkán a do střední Evropy a ovládnout tyto oblasti dříve, než tam vstoupí Rudá armáda. V červenci 1943 se vojska západních spojenců vylodila na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadila. Počátkem září se pak přepravila na Apeninský polo-ostrov. Mussoliniho fašistický režim tuto katastrofu nepřežil a zhroutil se. Nová Badogliova vláda podepsala příměří a zastavila válečné operace italských ozbrojených sil. Německo také ztratilo svého prvního a největšího spojence – fašistická osa Berlín-Řím se rozpadla. Postup spojeneckých vojsk v Itálii se po počátečních úspěších značně zpomalil a na podzim 1943 se na dlouhé měsíce úplně zastavil. Překážkou v cestě na Řím a dále na sever země bylo zejména Monte Cassino. Sílilo protifašistické hnutí odporu, které zasazovalo citelné rány nepříteli a zároveň důrazně vyzvedalo do popředí požadavek důsledné demokratizace osvobozeného státu.
Souběžně s pozemními operacemi se rozvíjela i letecká válka. Britské a americké letectvo ovládlo vzdušný prostor nad nepřátelským územím a zvýšilo údernost svých náletů na cíle v Německu a okupovaných zemích Evropy. K výraznému obratu ve prospěch Spojenců došlo i ve válce na moři. Hrozivé ztráty spojeneckého loďstva se snižovaly a prudce vzrůstala výroba obchodních i válečných lodí. Po ovládnutí severní Afriky, Sicílie a jižní Itálie se Středozemní moře stalo britsko-americkou doménou. Boje s německými ponorkami v Atlantiku však pokračovaly se značnou intenzitou, i když i zde přešla iniciativa do spojeneckých rukou. Také na asijském a tichomořském válčišti došlo v průběhu roku 1943 k podstatným změnám. Japonsko vyčerpalo své útočné možnosti a převážně se soustředilo na obranu a upevnění svého rozsáhlého panství. Po obratu na sovětsko-německé frontě muselo opustit i plány na obsazení sovětského Dálného východu. Americké a britské ozbrojené síly, které díky urychlené výrobě letadlových lodí získaly převahu na moři i ve vzduchu, nevyužily všech možností, aby zasadily Japoncům rozhodnější úder. Kromě velkých námořních a leteckých bitev, v nichž japonské loďstvo a letectvo utrpěly ztráty, se Spojenci orientovali na ovládnutí některých důležitých strategických bodů. Ty se měly stát základnou k široce založenému útoku. Spojenecká vojska se zmocnila Guadalcanalu, ostrovů Attu a Kisky v západní části Aleut, většiny ostrovů v Korálovém moři, Gilbertových a Lagunových ostrovů. Těžké boje o ostrovy Bougainville, Novou Británii a Novou Guineu trvaly až do samého závěru války. Japonsko si však i nadále udržovalo vysokou bojeschopnost. Pozemní vojska měla jen minimální ztráty a spolu s výkonným letectvem a loďstvem zůstávala i nadále značnou silou. Rozvíjela útočné akce v Číně a odrazila několik spojeneckých protiútoků v Barmě. Proti japonským okupantům se však v Číně, Koreji, Vietnamu, Barmě a na Filipínách zvedala vlna národně osvobozeneckého boje, která měla výrazný protifašistický a protiimperialistický ráz.

Čtvrté období války (1. 1. 1944 – 9. 5. 1945)

Ve čtvrtém období války pokračoval výrazný růst ekonomické a vojenské síly antifašistické koalice, vystupňovala se mohutnost a účinnost úderů Sovětské armády a rozvinula se bojová činnost západních spojenců v Evropě. Nacistické Německo, zbaveno postupně svých spojenců, sevřeno v železném kruhu spojeneckých vojsk, prožívalo hlubokou krizi. Fašistická vojska byla poražena a musela bezpodmínečně kapitulovat. Protifašistická koalice slavila historické vítězství. Porobené národy a státy Evropy byly osvobozeny z fašistického zajetí a stanuly na prahu mírového vývoje. Devátý květen 1945 – Den vítězství nad hitlerovským Německem – byl tečkou za šestiletou válkou v Evropě. Tento triumf byl dílem společného boje mezinárodní protifašistické koalice. Rozhodující podíl na něm však měl Sovětský svaz, který byl nejdůslednějším odpůrcem fašismu, rozdrtil jádro jeho sil a přinesl ve válce největší oběti. Hlavní události určující výsledek celé války probíhaly i v závěrečné etapě na sovětsko-německé frontě. Sovětská armáda prolomila blokádu Leningradu, trvající plných 900 dní, osvobodila Ukrajinu, Krym, Bělorusko a pronikla do předhůří Karpat, odkud se jí otevírala cesta na Balkán, do Československa a Polska. Porazila finskou armádu a přinutila Mannerheimovo Finsko podepsat příměří, vystoupit z fašistického bloku a vyhlásit Německu válku. Do konce roku 1944 byly obnoveny hranice Sovětského svazu po celé délce od Barentsova až k Černému moři. Poté přenesla Sovětská armáda válečné akce na území Německa. Pronikla i do Rumunska, Bulharska, Polska, Československa, Maďarska, Jugoslávie, Rakouska a Norska a zahájila svou osvobozeneckou misi. Vítězný postup sovětských vojsk v létě 1944 povzbudil antifašistické síly v Rumunsku a Bulharsku k povstání, které vyústilo v politické změny ve vnitřním uspořádání obou států. Obě země se vymanily z nacistického područí, připojily se k antifašistické koalici a jejich ozbrojené síly zasáhly po boku Sovětské armády aktivně do závěrečných válečných operací. V téže době vypuklo na Slovensku Slovenské národní povstání. Bylo to nejen jedno z největších ozbrojených vystoupení evropského protifašistického hnutí odporu, ale znamenalo i počátek národní a demokratické revoluce v Československu. Karpatsko-dukelská operace, zahájená počátkem září 1944 na pomoc Slovensku, otevřela Sovětské armádě a 1. čs. armádnímu sboru v SSSR cestu k postupnému osvobozování ČSR. V roce 1945 dovršila sovětská vojska osvobození Polska a Maďarska a vyhnala fašistické okupanty z Jugoslávie. Rychlý spád událostí na Balkáně přinutil německé velení, aby již od podzimu 1944 začalo stahovat svá vojska též z Řecka a Albánie. Ve všech zemích střední a jihovýchodní Evropy vrcholil revoluční proces vzniku lidově demokratických států. V čele tohoto hnutí stála dělnická třída, která byla nejaktivnější silou v boji proti fašismu a sdružila kolem sebe široké vrstvy pracujícího lidu. Vyloděním amerických a britských vojsk v červnu 1944 v Normandii byla konečně otevřena druhá fronta v západní Evropě. Bylo to v době, kdy Sovětská armáda už pevně držela strategickou iniciativu ve svých rukou a projevila schopnost vypořádat se s fašistickými vetřelci vlastními silami. Avšak i za těchto okolností mělo otevření fronty v západní Evropě velký význam, neboť urychlilo porážku hitlerovského Německa a přiblížilo konec války v Evropě. Invazní vojska si rychle razila cestu do nitra Francie a Belgie. Koncem srpna se však jejich postup značně zpomalil. V září však utrpěla porážku u Arnheimu, čímž ztroskotal pokus spojeneckého velení překročit Rýn, zmocnit se Holandska a otevřít si cestu na Berlín. V polovině prosince přešla nacistická vojska dokonce do protiútoku v Ardenách a Alsasku. Ukázalo se však, že nemá dostatek sil, aby odvrátil blížící se pád „třetí říše“. Spojenecká vojska stabilizovala situaci a na jaře 1945 již pronikala v širokých proudech do nitra Německa, aniž by narážela na rozhodnější odpor nepřítele. V polovině roku 1944 spojenci prolomili hitlerovskou obranu u Monte Cassina, zmocnili se Říma a za pomoci italských antifašistů postoupili až do předhůří Alp. Zde probíhala partyzánská válka, jež nakonec přerostla ve všelidové povstání. 2. května 1945 německá armáda v Itálii kapitulovala. Od léta 1944 vrcholil strategický útok britského a amerického letectva proti Německu. Také v Atlantiku, ale i v Severním a Baltském moři byla postupně ochromena aktivita německého ponorkového i hladinového loďstva. V únoru 1945 se v Jaltě na Krymu sešla konference šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie. Zabývala se hlavními problémy závěrečné fáze války a poválečného uspořádání Evropy a světa. Přispěla k upevnění spojenecké jednoty a dovršení vítězství protifašistické koalice nad světovým fašismem. Válečná strategie USA a Velké Británie směřovala nejen k porážce německých a japonských konkurentů, nýbrž i k podstatnému oslabení Sovětského svazu a zastavení světového revolučního procesu. Rostoucí síla, mezinárodní autorita a prestiž země Sovětů a rozmach revolučního a demokratického hnutí ve světě však zmařily pokus mezinárodního imperialismu obnovit světový monopol své moci. Nástup Sovětské armády na Visle a Odře v lednu a únoru 1945 a mohutná berlínská operace zahájená v polovině dubna přinesly konečné rozhodnutí. Koncem dubna pronikla sovětská vojska k Labi, kde se spojila s postupujícími armádami západních spojenců. Německo bylo rozděleno na dvě izolované části. Padly všechny naděje nacistů a jejich ochránců na zvrat ve válce. Agónii „třetí říše“ dokumentovala Hitlerova sebevražda a pád Berlína. Pražská operace Sovětské armády zahájená 6. května na pomoc Květnovému povstání českého lidu pak dovršila nejen osvobození Československa, nýbrž i druhou světovou válku v Evropě. 9. května vešla v platnost kapitulační listina. Německo – hlavní úderná síla fašistické Osy – bylo poraženo. Čtvrté období války přineslo podstatné změny i na asijském a tichomořském válčišti. Spojenci zde získali výraznou převahu a přešli do protiútoku. Militaristické Japonsko se sice převážně orientovalo na obranu a upevnění dobytých pozic, ale nemělo dostatek sil a prostředku, aby dostatečně pokrylo všechny strategické směry. Jeho válečné námořnictvo utrpělo v několika námořních bitvách drtivou porážku, což mělo negativní vliv na obranyschopnost pozemní armády. Spojenecké velení rozvíjelo útočné akce ve středním a jihozápadním Tichomoří. Jeho armády úspěšně pronikly podél pobřeží Nové Guineje, přes Moluky na Filipíny a z Gilbertových ostrovů přes Marshallovy ostrovy, Karolíny a Mariany na Iwošimu a Okinawu, odkud již vážně ohrožovaly japonskou metropoli. Na jaře 1945 byli vyhnáni japonští okupanti ze země. Celkové postavení Japonska výrazně zhoršilo vyřazení Německa z války. Jeho situaci komplikovalo i národně osvobozenecké hnutí, které neustále sílilo a stávalo se mocným vojenským a politickým činitelem.

Páté období války (9. 5. – 2. 9. 1945)

V pátém období války se boj protifašistické koalice plně soustředil proti militaristickému Japonsku, které po vyřazení nacistického Německa zůstalo posledním dosud neporaženým členem agresivního fašistického bloku. Válka trvala ještě plné čtyři měsíce. Konečné rozhodnutí ovlivnila nejen hospodářská a vojenská převaha západních spojenců a prvé použití atomové zbraně v dějinách, nýbrž i drtivý útok ozbrojených sil Sovětského svazu, který zasáhl životně důležitá centra japonského obranného systému. Japonsko se opíralo o bohaté hospodářské zdroje, kterých se zmocnili na asijském kontinentě, a o poměrně vyspělý průmyslový potenciál. Jejich ozbrojené síly čítaly kolem sedmi miliónů mužů, tisíce letadel a stovky válečných lodí. Japonsko soustředilo na metropolitních ostrovech, v Koreji, Mandžusku a v Číně pozemní síly a věřilo, že bude schopno úspěšně bránit toto rozlehlé území. Spojené státy i Velká Británie projevily zvláštní zájem o to, aby do války proti Japonsku vstoupil v co nejkratší době i Sovětský svaz a převzal úkol rozdrtit jádro japonských ozbrojených sil. Vláda SSSR, vedena snahou urychlit ukončení druhé světové války a poskytnout pomoc porobeným národům Asie, žádosti Spojenců vyhověla. Na konferenci v Jaltě se zavázala, že vstoupí do války proti Japonsku tři měsíce poté, co skončí válka v Evropě. Hlavní stan započal okamžitě s přípravami dálnovýchodního válčiště. Počátkem dubna vypověděla sovětská vláda smlouvu o neútočení s Japonskem. Problémem rychlého ukončení války s Japonskem se – kromě základních otázek poválečného uspořádání německých a evropských záležitostí – zabývala též postupimská konference nejvyšších představitelů tří mocností. V deklaraci z 26.července vyzvaly USA, Velká Británie a Čína japonskou vládu, aby neprodleně vyhlásila bezpodmínečnou kapitulaci svých ozbrojených sil. Odpověď z Tokia však byla zamítavá. Za této situace na příkaz prezidenta Trumana svrhlo americké letectvo 6. a 9. srpna atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Byl to tvrdý a bezohledný útok, který zahubil statisíce lidí. Tento krok nebyl vojensky nezbytný. Byla to demonstrace vojenské síly USA a počátek nové atomové strategie, která měla Spojeným státům zajistit hegemonii v poválečném světě. 8. srpna zveřejnila sovětská vláda prohlášení, že dnem 9. srpna 1945 vstupuje do válečného stavu s Japonskem. Přesně tři měsíce po skončení války v Evropě zahájila Sovětská armáda rozsáhlé operace proti miliónové Kuantungské armádě, která byla hlavní údernou silou japonských militaristů na asijském kontinentě. Válečné operace, jichž se po boku sovětských vojsk účastnila též armáda Mongolské lidové republiky a jednotky čínské národně osvobozenecké armády, probíhaly na rozsáhlém území Mandžuska, severní Koreje, Vnitřního Mongolska, v Japonském a Ochotském moři, na Sachalinu a Kurilských ostrovech. Japonsko, zasažené ničivou atomovou pumou, se po mohutném nástupu sovětských vojsk octlo v beznadějné situaci. 14. srpna vydaly nejvyšší vládní kruhy v čele s císařem Hirohitem prohlášení, že přijímají podmínky kapitulace. Japonské ozbrojené síly, pokračovaly sice v ozbrojeném odporu ještě několik dní, ale na definitivní a úplné porážce Japonska již nic nemohly změnit. Oficiálně byl tento fakt stvrzen 2. září 1945 podepsáním kapitulační listiny. Militaristické Japonsko bylo poraženo. Porobené národy Asie, zbavené japonské nadvlády, nastoupily do další etapy národně osvobozeneckého a protiimperialistického hnutí.

Válečné operace v Asii a Tichomoří skončily, a tím se uzavřelo i poslední období druhé světové války.