4. Souvislost rozvoje českého jazyka s vývojem společnosti

Latina a staroslověnština – 1. slovanský spisovný jazyk.
Staroslověnské období u nás trvalo déle než 200 let. Po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera roku 1097 byla na našem území kulturním jazykem pouze latina.
Kosmova kronika
Glosy = české poznámky na okraji latinského textu
Bohemika = v latinském textu se objevují česká ojedinělá slova
Latinská zakládací listina kapituly litoměřické z roku 1057 obsahuje český přípisek . Jedná se o nejstarší dochovanou česky psanou větu. Je psána tvz. primitivním pravopisem. Tento pravopis byl později nahrazen pravopisem spřežkovým.
Do konce 13. století se české texty vyskytují jen zřídka. Ve 14. století je nejdokonalejší český jazyk ve spisech Tomáše Štítného ze Štítného. V 15. století – doba husitství – dochází k počeštění měst, čeština se užívá při bohoslužbách. Mistr Jan Hus nahradil spřežkový pravopis diakritickým. V 16.-17. století bylo vydáno několik mluvnic (např. Vavřinec Benedikt z Nedožer), vznikaly slovníky (Daniel Adam z Veleslavína). Za nejdokonalejší se pokládá jazyk Bible kralické – vyšla v šesti svazcích. Po bitvě na Bílé hoře se vývoj českého jazyka zpomalil vlivem nadvlády cizinců.
Velký rozmach zaznamenala čeština v době národního obrození:
Josef Dobrovský – navázal na jazyk Bible kralické
Josef Jungmann – vydal pětidílný slovník
František Palacký
Jan Gebauer