Zabiják

1. OBSAH

2. ÚVOD

3. KONTEXTOVÁ ČÁST
3.1. Šokovaní čtenáři
3.2. Cena za materiální pokrok
3.3. Vzdělání
3.4. Ženy na konci 19. století
3.5. Dětská práce
3.6. Darwinisté versus kreacionisté

4. ANALYTICKÁ ČÁST
4.1. Teorie mutace a degenerace
4.2. Gervaisa – osud nebo vlastní vůle?
4.2.1. Lenost
4.2.2. Všudypřítomná špína
4.2.3. Alkohol = zabiják
4.2.4. Násilí
4.2.5. Nana a její vzory
4.3. Metafory
4.3.1. Ideály socialismu
4.3.2. Alkohol
4.3.3. Hrobník
4.3.4. Špína
4.3.5. Vlastní podnik
4.3.6. Lantier

5. ZÁVĚR

6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY


2. ÚVOD
Seminární práce se bude zabývat společenskými normami ve Francii 19. století a pohledu filozofů, spisovatelů a soudobých vědců na umělecký směr naturalismus a zejména pak na jeho obsah. Nejznámějším představitelem je Emile Zola. Hlavním cílem práce bude na jeho próze Zabiják (Odeon Praha 1969) dokázat, že sociální podmínky, v nichž hlavní hrdinové výše zmiňovaného románu žijí, určují neměně styl jejich života a zejména pak potomků – tak jak sám Zola chtěl předvést „sociální historii a přírodopis jedné rodiny za druhého císařství“ (1).


3. KONTEXTOVÁ ČÁST

3.1. Šokovaní čtenáři

Zabiják začal vycházet na pokračování roku 1876 v pařížském večerníku le Bien public (2). Averze vůči dílu byla ale tak obrovská, že čtenáři, zejména z řad měšťáckých republikánů začali houfně odhlašovat předplatné. Vydavatel byl nucen u šesté kapitoly přestat se Zolou a místo toho začal vycházet společenštěji přijatelný rytířský román. Autor si přesto našel jiného vydavatele a přes hrozby prokurátora nakonec celé dílo vyšlo. A na základě rčení i záporná reklama je reklama, i když zpočátku stál u vytištění díla skandál, knižní vydání šlo nakonec takzvaně na dračku.
Čtenáři byli šokováni tím, co dělá naturalismus naturalismem – hrubá mluva a detailní popis všech temných stránek života prostého dělnictva, což bylo do té doby něco nevídaného. Naturalismus totiž jako ve výkladní skříni vystavuje na odiv témata jako fyzické utrpení, bídu, zločin a prostituci (20). Umělecký otřes zažili i čeští autoři, například Ferdinand Schulz v Osvětě (1880) píše, že v Zolových naturalistických románech není „ani stopa citu, poesie a idejí“ (3). Typickými čtenářskými chutěmi aristokracie té doby pak byla známa královna Viktorie, která dávala přednost plytkým, nasládlým románům paní Oliphantové, protože „píše o tak chvályhodných a něžných citech, které člověk sám tak často zažívá, a přece je dosud na papíře nespatřil.“ (15). Čtenáři nechtěli vidět svět takový jaký je, bez příkras. A když se objevili naturalisté, kteří jejich přání neplnili, byli nechtění spisovatelé vyhoštěni. Jako reakce na neustále se odlidšťující vizi člověka vznikla dekadence, která nehledala hodnoty a krásu v klasickém světě, nýbrž v duchovních či abstraktních hodnotách (19).


3.2. Cena za materiální pokrok

Francouzská společnost té doby je na jedné straně ještě stále naladěna na euforii z Velké francouzské revoluce (1789), a dvou dalších v letech 1830 a 1848, na druhé straně ji ale vyčerpaly Napoleonské války a cítí, že ideály revoluce se nenaplnily. Roku 1851 se uskutečnil další převrat a Ludvík Bonaparte vyhlásil plebiscit. Tím si sice částečně naklonil lid, ale vzápětí, rok poté, značně omezil to, co nasliboval: svobodu slova a shromažďování. Poté se vrhnul na velmocenskou politiku a uspořádal několik výpadů (1853 Krymská válka). Totálním krachem končí jeho pokus o expanzi do Mexika, a porážka u Sedanu roku 1870 způsobuje, že poddaní jeho Veličenstva se opět stávají občany republiky. Následuje povstání roku 1871, označované jako Pařížská komuna a bývala oslavována jako první vláda dělníků na světě.
Stejně jako v sousední Británii, kvůli zmodernizování továrních provozů se ještě více prohlubují společenské rozdíly mezi chudými a bohatými. Zatímco domy bohatých měšťanů překypují cennými suvenýry z výprav do kolonií, nejchudší rodiny si nemohou dovolit posílat své děti do škol, musí totiž stejně jako jejich rodiče vydělávat v továrnách. S rostoucí modernizací se ale také stěhuje více lidí z venkova do měst, čímž zvyšují nezaměstnanost. Ta jde ruku v ruce s klesající sociální situací, což je orná půda pro socialisty, podchycující nespokojené dělníky. Mnoho jich totiž reptá, zamýšlí se nad tím, zda cena, kterou platí lidstvo na materiální pokrok, není příliš vysoká. (18).


3.3. Vzdělání

Úroveň vzdělání byla vůbec nízká, omezovala se na čtení, psaní a počty, a přesto jen málokdo si mohl dovolit i tento základ. Snad proto negramotní nebo jen málo vzdělaní lidé neměli zájem sami se více vzdělávat. Vždyť až do roku 1867 byly archivy a muzea považovány veřejností za „skladiště informací“ (21). Tento rok se ale konala Pařížská výstava a ta mimo předmětů a vědeckých objevů ze současnosti představila i archeologické nálezy. Svůj význam tak dostaly kromě paleontologie (= nauka o organismech v minulých geologických dobách (22)) také například archeologie ( =věda zabývající se vyhledáváním, zkoumáním a tříděním hmotných památek důležitých pro studium starších období vývoje lidské společnosti (22)) nebo nově se rodící antropologie (= věda o vzniku, vývoji a tělesných vlastnostech člověka a jeho plemen (22)), dosud považovány za jednu vědu.



3.4. Ženy na konci 19. století

Ženy té doby měly postavení ještě trošku horší než muži. Zatímco totiž mladí muži, které podporovali rodiče či příbuzní, mohli studovat na univerzitách, děvčatům toto bylo zapovězeno. Když se pak v 80. letech 19. století začaly ženy sdružovat do hnutí za rovnoprávnost s tím, že nejsou o nic horší než muži, a proto by pro ně měly platit stejné zákony, vzedmula se ve společnosti silná bouře nevole. (16) Do té doby totiž platilo, „že nadvláda patří muži. Když se dva lidé nemohou v nějaké věci shodnout, musí se jeden podvolit. Tys v manželském slibu přísahala, že budeš poslouchat. Je zbytečné pokoušet se tuto povinnost zpochybňovat tvrzením, že jsi moudřejší než tvůj manžel.“ (17)
Na konci století se objevil navíc nový, těžko pochopitelný problém. Bylo příliš mnoho žen. Spousty se jich nemohlo vdát, protože nenašlo manžela. (24).



3.5 Dětská práce

Když měli chudí rodiče štěstí, vyhlédl si jejich potomka pro jeho talent nějaký zámožný pár a dotoval jeho studia. Pokud se tak nestalo, čekala dítě práce, a to většinou už od útlého věku. Záleželo jen na tom, jak moc doma chyběly peníze na jídlo. Například v Británii pracovaly na královském dvoře už pětileté děti. (23). „Musely prolézat úzkými, horkými komíny plnými dusivého dýmu a namáhavě je vymetat. Úrazy byly na denním pořádku a mnohé tu přišli i o život. Dvě třetiny z 250 windsdorských komínů šlo vymetat strojem, ale zbývající třetina pro toto čistící zařízení byla příliš úzká a musely je čistit droboučké děti. V zámku pracovala také nejméně dvě děvčátka.“



3.6. Darwinisté versus kreacionisté

Naturalisté se shlédli v revoluční teorii Charlese Darwina o vzniku druhů, který kontrastoval s kreacionismem = svět a lidstvo bylo naplánováno a existuje za určitým účelem (4). Evoluce chápána jako postupný vývoj živých organismů není v rozporu s naukou o stvoření. Konflikt nastává tehdy, když se evoluce chápe jako plně přirozená, naturalistická, a není řízena žádnou inteligentní bytostí (=Bohem) s určitým záměrem. „Pokud, existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.“ (5) Kreacionisté totiž začínají u boha a Boží vůle, kdežto vědecký naturalista u evoluce a člověka jako výtvoru přírody. Stejně jako Darwin, naturalisté se snažili dokázat, že člověka jako takového ovlivňuje jeho životní prostředí a geny, nikoli další síla. Na rozdíl od romantistů, kteří používali symbolické prvky, naturalisté navíc zpracovávali techniku jakoby vědeckého detailního popisu (6).
Také Karl Marx se opřel ve svých sociálně ekonomických teoriích o „přírodopisný proces“. I když v jeho případě se nejedná o přírodopis takový, jaký jej známe nyní, nýbrž o sociologii, která ale v té dob byla teprve v plenkách (7). Náplň uměleckého směru naturalismu ale chápal jako látku a zdroj pro rozbor skutečnosti (8).
Na základě „vědeckých“ teorií (včetně nálezu lidské lebky v Neandertalu roku 1856) spousta lidí začíná pokládat svět Genesis spolu s dalšími příběhy z Písma za pouhé báje (12). Zejména s vědeckou teorií se neshodovala vize, že Země je stará teprve šest tisíc let. Spousta lidí tak kvůli tomu, že ztrácí svou neochvějnou víru v Boha, začíná tak trochu panikařit. Thomas Malthus (13) dokonce přichází s teorií, „že lidská populace roste mnohem rychleji než zásoby potravy, (což kolidovalo s představou, že na zdárný rozvoj lidstva dohlíží všemohoucí Bůh), pak celý lidský druh jednou čeká smrt hladem, a ne slavný návrat Ježíše Krista“.



4. ANALYTICKÁ ČÁST

4.1. Teorie mutace a degenerace

Ke konci 19. století stoupla podle J. W. Buroowa (9) četnost pokusů uplatnit terminologické označení „sociální darwinismus“ a koncept boje o život ne společnost. Oba pohledy, jak biologický, tak sociální, ale nikam nevedly. „Schopnost předvídat zůstávala prakticky nulová: vždycky existuje neupřesnitelný počet ekologických podmínek, jimž daná odchylka může začít vyhovovat, a navíc jsou odchylky samy náhodné.“ (10).
Své místo v Darwinově teorii má také degenerace, což by byl případ mutace, která se přenáší z rodiče na potomka prostřednictvím genů. Roku 1880, kdy se o tomto tématu začalo ve společnosti hojně diskutovat a začala se šířit obava, se této otázky ujal Ray Lankester. Podle něj degeneruje organismus také tím, že se přizpůsobuje méně rozmanitým a méně složitým životním podmínkám(11). Na druhé straně podle lamarckovského degeneracionismu by měl platit i opak (25): „zlepšení podmínek by mělo mít blahodárné důsledky, jež by se daly zdědit“.
Lankesterově teoriím přesně odpovídaly soudobé sociální podmínky. Například Carolly Erikson popisuje v životopise královny Viktorie, jak to vypadalo za její vlády v době téměř největšího rozmachu země: „V ponurých londýnských chudobincích přibývalo vyhublých, bledých mužů a žen, kteří leželi v bednách připomínajících rakve a třásli se hladem a zoufalstvím“. Nedaleko ve Francii v té době mohla umírat hlavní hrdinka Zolova Zabijáka Gervaisa: „Tam, na shnilé slámě, cvakala zuby s prázdným břichem, promrzlá na kost. Na hřbitově jí zřejmě nechtěli. Rozum už měla úplně zatemněný a nepomyslila ani na to, že by mohla skočit ze šestého patra na dlážděný dvůr a skoncovat všechno najednou. Smrt si ji odnášela pomaloučku, kousek po kousku a Gervaisa to musela doklepat až do konce v tom bídném životě, který si sama zavinila.“ (14).



4.2. Gervaisa – osud nebo vlastní vůle?

Skutečně si Gervaisa sama zavinila svůj osud? Autor se domnívá, že ač se mu vzpírala, jak chtěla (dřinou se vyšvihla až na podnikatelku, měla vlastní živnost – prádelnu a zaměstnávala dokonce několik dělnic), vliv okolí (zejména pak úraz manžela a jeho následná zahálčivost a vzrůstající závislost na alkoholu) způsobily její neodvratitelný pád. Její postupnou degradaci naznačuje Zola prakticky už od začátku. I když se Gervaisa snaží prolomit ponurý osud mladé ženy z řad dělnictva a chudiny, při každé příležitosti se stane něco, co jí připomene, že snad ani nemá cenu se o to pokoušet. Začíná to prakticky u příležitosti svatby s Coupeauem (str. 66 – prudký liják, který promočí svatebčany, str. 69 – pozvaní svatebčané urážejí nevěstu hanlivým výrazem „pajda“, str. 85-86 – hádka a rozmrzení, když se zjistí, že hostina daleko převýšila původní rozpočet).
V tragédii se změní i tak lyrická scéna, jakou je návštěva Gervaisy a její dcery Nany v manželově práci (str. 106). Poté, co dcerka zavolá na svého otce, spadne ze střechy. Sousedi, kteří ho sledují následující týden, čekají, „že každou chvíli natáhne bačkory“ (str. 107).


4.2.1. Lenost

Postupně se projevuje lenost hlavní hrdinky, takzvaně usíná „na vavřínech“ :“Začínáte mít chyby „... Podívejte, vždyť je to jako prkno,“ poukazuje zákaznice paní Goujetová (str. 158). Současně se začínají kutálet i peníze, které našetřila, a opět upadá do kolotoče dluhů a splátek. Úpadek v tomto směru se začíná projevovat, když požádá svou zákaznici, které dluží a splácí prací, že by si tentokrát raději vzala peníze: „Ale takhle ten svůj dluh nesplatíte, rozumíte, říkám vám to jen kvůli vám,“ varuje ji paní Goujetová (str. 159). Degradace postupuje dále. „Ano, teď perete jako čunče a všechno jenom zasviníte …“ (str. 250). Následuje naprostý úpadek v obchodě. Nikdo neuklízí, všude jsou pavučiny, bláto, vylitá káva, skvrny od zavařeniny. „Ale Gervaise bylo v tom dobře“ (str. 253). Autor jde dokonce ještě dál, „Působilo jí opravdovou rozkoš nechat všechno v nepořádku, čekat, až všechno přikryje prach jako sametový přehoz a cítit, jak celá domácnost kolem ní upadá do lenivé netečnosti, přímo si v tom libovala“ (str. 254). Protože už nevydělává tolik, co dříve, ale je zvyklá na určitou životní úroveň, prodává obchod, stěhuje se do levnějšího bytu a řeší nedostatek peněz tím, že věci odnáší do zastavárny. „Byla by si dala třeba i hlavu ostříhat, kdyby jí na ty vlasy něco půjčili“ (str. 255). Nakonec jdou „jednou v prosinci bez večeře spát“ (str. 258). Jednoho dne také sama zjistí, jak vyřešit hladový žaludek :“ Po druhé skleničce přestala mít hlad, který ji tolik svíral“ (str. 310). Sama totiž pomalu ochutnává opíjivou moc alkoholu, který nad ní vítězí. Nezvládá si vydělat už ani na kořalku: „Víte, minulou sobotu jsem s vámi nebyla moc spokojená,“ komentuje slabý pracovní výsledek – drhnutí podlahy - bývalá kolegyně a přítelkyně Virginie (str. 334).



4.2.2. Všudypřítomná špína

Ukazuje také na špínu, která se doslova a do písmene ukrývá pod zástěrkou měšťáctví. To ovšem mohla Gervaisa poznat nejlépe právě jako pradlena „jemného prádla“. „Ne, nejsem žádná fajnovka, měla jsem v ruce už lecjakou špínu, ale tohle na mou duši nemůžu. To bych přišla o žaludek … Co jen ta ženská dělá, že si může prádlo takhle zaneřádit?“ (str.130).


4.2.3. Alkohol = zabiják

Pod metaforou „zabiják“ ukryl Zola alkohol – sílu, která postupně rozhlodala nejen vztah Coupeauea k práci, ale také jeho život a svou zahálčivostí a alkoholem nakazí i Gervaisu. Vlastně už jejich seznámení je tak trochu spojeno s alkoholem – Gervaisa dává v hospodě přednost švestkám v lihu a jejímu budoucímu druhovi jeho kamarádi říkají Limonádový kavalír (str. 33 – 39). „Ach, to je strašně ošklivá věc, tohle pití,“ (str. 39) nechává se žena slyšet a netuší, jak nakonec skončí. První náznak alkoholismu se objevuje velice nenápadně – klempíř, který se zotavuje ze zranění, se chodí dívat na své přátele a zajde s nimi milerád i na skleničku (str.113). Přestože Gervaise coby podnikatelce se začíná opravdu dařit, její manžel přichází mezi její zaměstnankyně „takhle nalinkovaný dnes poprvé“ (str.128).
Zola zjevně věděl, jak vypadá alkoholismus ve své předposlední fázi, protože věrně popisuje, jak „z Copeaua se stává sušinka, v obličeji dostával popelavou barvu přecházející dozelena jako nějaká mrtvola hnijící v bažinách“ (str. 299). Ocitá se poprvé (a ne naposled) v blázinci u svaté Anny (str. 302). „Představ si, všude jsem viděl samý krysy a běhal jsem po čtyřech, chtěl jsem jim posolit ocásek.“ Vzápětí ale dostává záchvat (str. 303): „Krysy! Krysy! Hergot! Vždyť mi prokoušou hadry!“ „Teprve až smrt dokázala ty nohy zastavit,“ (str. 392), končí Zola popis posledního záchvatu.


4.2.4. Násilí

Ruku v ruce s naturalismem jde násilí. Křik, pláč, týrání v malých temných pokojích chudinských čtvrtí, to jsou momenty, v kterých se naturalističtí spisovatelé téměř až vyžívají. Na str. 41 sice Coupeau tvrdí, že „Však já bych vás nebil“, jenže (na str. 174)“Coupeau málem vyrazil ramenem výkladní skříň, protože se nemohl trefit do dveří …. A protože mu stála v cestě, uhodil ji pěstí.“
To, kam alkoholismus může člověka dovést, dokumentuje Zola na případu zámečníka Bijarda. „Nikdo si netroufal vkročit do bytu, protože všichni znali Bijarda jako neurvalé hovado, když je opilý. A on ostatně nevystřízlivěl skoro nikdy.“ Str. 173). Přestože prakticky svou manželku zavraždí (ukope k smrti), sousedé jsou slepí a hluší „Pojď dolů a nech je, ať se zabijou. Aspoň tu ubude holoty!“ (str. 174). Poté si kupuje bič (str. 298) se zatemnělým mozkem alkoholem prakticky ubije svou osmiletou dceru, která převzala roli matky.


4.2.5. Nana a její vzory

Zola se během vývoje Gervaisy snaží dokázat, že její dcera Nana neměla možnost výběru, kopírovala život své matky a pokud se stejnému osudu chtěla vzepřít, tak jedině tak, že zabředla ještě do většího morálního bahna, kterému se ale její matce podařilo vyhnout, byť za to zaplatila smrtí hladem a zimou.
Už brzy v dětství si dobře uvědomí, že pokud se chce rvát se životem a uspět, tak leda tak, že bude mít ve svých ručkách moc nad ostatními. Pilně trénuje – „Nana si totiž řekla, si budou (=s ostatními dětmi, kterým velela) hrát na pohřeb a ty slupky od jablek, to že je nebožtík“ (str. 141).
Později (str. 243) si sama všímá, jak poté, co její otec pozvracel její pokoj, „Lantier ji (Gervaisu) strká k sobě do pokoje.“ „Vlez mi na záda, nemělas mi dávat příklad!“ křičí na později na matku, která ji vyčítá způsob života (str. 345) Dobře taky ví, co se děje s jejím otcem. Když se dozvěděla, že je v nemocnici, „křičela, že si ho tam musí nechat, vždyť by je obě mohl ještě zabít!“ (str. 302).
Ke cti Gervaisy nutno dodat, že vše, co se Nana naučila, neměla jen z domova. Zde zapůsobil vliv okolí. „Všechna čest, Nana tu v dílně dostával pěknou výchovu. Samozřejmě, měla už předtím různé přirozené vlohy, ale tady dostalo její vychování korunu, mezi všemi těmi děvčaty, už zkaženými neřestí a bídou“ (str. 320). Zde si také všímá toho, že budí zájem u mužů (str. 321), a podporována svým okolím, a zejména pak příbuznou Leratovou, směřuje neodvratně ke kariéře prostitutky.
V jejích očích čím dál tím více klesají její rodiče, o nějakém vzoru už nemůže být ani řeč. „Táta, ten pro ni dávno nic neznamenal, když se něčí otec opíjí tak, jako ten její, to už potom není otec, ale špinavý dobytek, kterého se člověk rád zbaví. A teď už i ta máma je v jejích očích čím dál víc ztrácela. I ona už se dala na pití.“ (str. 329).Výsledkem je první útěk z domova a celkem zdárný pokus o přežití na ulici (str. 330).



4.3. Metafory

4.3.1. Ideály socialismu

Gervaisa je ve své podstatě pracovitá, má své ideály, alespoň zpočátku se striktně vyhýbá nálevnám a tančírnám a nekoketuje s cizími muži (20). Jejím snem je hlavně rodina, a pak práce (=vlastní podnik). To, že tyto ideály se nevyplnily, a nemohly, protože hrdinka, ač vlastní dřinou bojovala proti osudu, ovlivnilo ji okolí, zejména manžel, lze vyložit, jakože socialistické myšlenky jsou ve svém nitru vysoce morální, ovšem zůstávají jen teoretické, praxe je nemožná (což prokázal až konec 20. století). Její život ukazuje, že nevidí šanci na zlepšení svého postavení, proto nakonec rezignuje. (Zde si ale nejsem jistá, zda tuto metaforu skutečně autor myslel vážně, nebo ji jen soudobý čtenář, „odkojený“ socialistickými myšlenkami nehledá záměrně.)


4.3.2. Alkohol

Další metaforou je alkohol. Originál románu se jmenuje L`assommoir a lze přeložit jako kyj, palici, zabijáka nebo krčmu. Ve své podstatě všechny tyto české ekvivalenty v románu lze najít – násilí páchané na bezbranných těmi, kteří si neodpustí dennodenní návštěvu restaurací. I zabiják se zde objevuje, dokonce dvojnásobný – zámečník, který postupně utýrá k smrti jak matku, tak dceru. Také on ale spáchá ty nejhrůznější činy opilý. Opilý hrobník Bazouge ukládá mrtvou Gervaisu do rakve. Do krčmy nalákají Gervaisina manžela jeho kamarádi, on je pak navštěvuje prakticky denně. Hospoda je místo, kde Coupeau nepřímo požádá Gervaisu o ruku. Tančírny a nalévány jsou místa, kde zdrcení rodiče hledají svou nezvednou dceru Nanu.


4.3.3. Hrobník

Hrobník Bazouge by zde mohl představovat jakéhosi Boha nebo možná smrt, postavu, k níž Gervaisa vzhlíží a přemýšlí o ní, když je jí nejhůř. Celá společnost té doby se totiž odkloňuje od víry k Bohu pod vlivem Darwinových teorií, nevěří už tolik tomu, co se píše v písmu, vidí, jak se chovají duchovní (stejně jako prostý lid hledá útěchu nikoli v modlitbách před oltářem, nýbrž v alkoholu). Bazougeho se sice každý bojí, je ale jediná jistota, stejně jako smrt, která si přijde pro každého – bohatého i chudého. Zatímco si totiž sousedi na ni vzpomněli až ve chvíli, kdy „byla celá zelená“, byl to právě Bazouge, kdo se s ní křesťansky rozloučil.


4.3.4. Špína

Určité společenské degradaci zde může odpovídat stav špíny. Gervaisa se totiž ze začátku snaží ze špíny vyhrabat, její krámek svítí na celou Zlatnickou ulici. Jakmile se objeví špína, začíná její pád - přestává se starat nejen o svou živnost, ale už jí začíná být jedno, kde bydlí – ve špíně. Špína může ale také symbolizovat tendenci některých rodin vyrovnat se aristokracii. I když se o to pokouší alespoň tak, že se tak navenek chovají (příbuzní Gervaisy, kteří ohrnují nos nad svou zchudlou příbuznou), jejich prádlo je tak špinavé, že ani pradlena, zvyklá na leccos, si neodpustí komentář.
Na špínu narazí Gervaisa také v závěru románu, kdy její nejdřív rivalka, později přítelkyně a nyní nekompromisní zaměstnavatelka nařídí vydrhnout podlahu. Sama se od nánosů distancuje tím, že „sedí jako princezna“, zatímco těžkou práci nechá Gervaise. Špína v tomto případě znamená konečné a definitivní ponížení, označení charakteru ve smyslu „každý ke svému“. Totální krach osobnosti zde vyzdvihuje fakt, že hlavní hrdinka si s touto prací nedokáže poradit, zaměstnavatelka současně není spokojena s výsledkem práce, ale její nitro je potěšeno faktem, že se pomstila za bývalý konflikt a Gervaisu definitivně zlomila.


4.3.5. Vlastní podnik

Gervaisu neustále hnala vpřed myšlenka vlastního podniku. Místa, kde by se vše řídilo podle jejích pravidel, nikoli cizích. Přestože by zde dřela mnohem více než u cizích, plody práce by přinášela právě sobě, nikoli na cizí účet. Ve chvíli, kdy toho dokázala, krám si koupila a získala pověst poctivé a pracovité živnostnice, pomalu ztrácí o obchod zájem. Ten upadá, a to, jak to vypadá uvnitř, přesně ukazuje na stav Gervaisiných myšlenek – je jí to jedno, ba co víc, ona si v úpadku libuje. Vize získání čehosi vlastního znamená víru. Víru v čehokoliv. Je sice krásné, že se Gervaise splnil sen, ale v tu chvíli měla své mety posunout výš a pokoušet se o jejich zdolání. Úpadek obchodu lze také vysvětlit jako naprostou ztrátu úcty v sebe sama a své schopnosti jít ve svých snech ještě výš.


4.3.6. Lantier

To snad ani není metafora, spíš upozornění na typ člověka, který se objeví, když cítí peníze a možnost, jak se zdarma a chutně najíst a mizí ve chvíli, kdy ucítí krach. Je to parazit, který dokáže přežít na druhých, svým způsobem je vysát a když cítí, že by si svým přičiněním mohl ublížit, okamžitě hledá místo, kde by své přiživačné činnosti mohl pokračovat. U Gervaisy se mu to povedlo hned dvakrát – poprvé ji zneužil jako mladé naivní děvče, které svedl, a podruhé, když byla na vrcholu své podnikatelské činnosti. Takže svým způsobem v obou případech se také podepsal pod její pád.


5. ZÁVĚR

Obě hlavní hrdinky, jak Gervaisa, tak Nana (o níž je další román, který Zola napsal), se snaží bojovat proti jakémusi pomyslnému osudu, který jim byl dám do vínku. Gervaisa prchá od otce z venkova do města plná ideálů, které se jí ze začátku daří uchovat. Pak ale zjišťuje, že je mnohem pohodlnější nechat se unášet kolorytem života městské chudiny, žít nikoli s rozvahou a plánem, ale jen tak ze dne na den a veškeré své plány utápět ve sklence kořalky. Stejně tak Nana, když vidí, jak se matce vymkl život z rukou, snaží se nedopadnout jako ona a zvolit si „lepší“ život. Matčiny morální hodnoty už neakceptuje, sama je svědkem například Gervaisiny nevěry. Stejně tak jako kdysi po početí převzala určité genové informace, po narození se učila stylu života svých rodičů a okolí. Kdyby matka ve svém přesvědčení vydržela, nenechala se ovlivnit manželem, tudíž popřela tehdejší morální hodnoty, že manželka se musí podřídit a dokonce se nechat i opilým manželem zavraždit, je možné, že její dcera by se možná stala alkoholičkou (vzor otce), nikoli však prostitutkou. O tom se ovšem můžeme jen dohadovat, autor nám podal jen jednu verzi příběhu, pro který měl možná reálný model.
Proto se domnívám, že sociální podmínky, v nichž malý člověk vyrůstá, se velice znatelně odrazí na jeho myšlenkách, chování, společenských normách. Pouze v případě, že je něčím výjimečný, například je talentovaný, může se odchýlit a jeho život bude plynout jinak než jeho rodičů či sousedů v okolí. Vliv na to ale nebudou mít rodiče, ale přímo myšlenky (čili jiný pohled na svět) malého umělce či vědce. Nebo asociála. Svým způsobem se totiž takhle můžeme dívat i na Gervaisu a Nanu. Obě se totiž svým způsobem od svého okolí lišily. Matka svou pracovitostí, ochotou, péčí o rodinu, Nana pak koketností a schopností navázat kontakty, na kterých stavěla své krátkodobé milostné vztahy. Obě, jak čtenář může zjistit, své životy proto vedly každá trochu jinak.
Každý člověk v jakékoli době potřebuje něco, v co by mohl věřit. V době manželů Coupeauových to nebylo tak jednoduché. Jak dokládám výše, byla jejich doba poznamenána válkami, revolucemi, a zejména pak vědeckými objevy, které zpochybňovaly Boha coby jediného konstruktéra. A protože jim kvůli nedostatku vzdělání chyběl dostatečný rozhled a přehled, kvůli nedostatku peněz zase možnost smysluplně trávit volný čas (dnes bychom asi řekli „mít nějakého koníčka“), byli určitě vnitřně velice nervózní, a tak hledali útěchu v alkoholu. Což ale není problém jen Francie konce 19. století, i dnes bychom mohli najít v psychiatrických léčebnách osoby, které se léčí ze závislosti na alkoholu. Někteří bohužel marně. Jsem přesvědčena, že pokud tyto lidi dosadíme do podobných morálních podmínek a norem jako u manželů Copeauových (žádná vize budoucnosti, neschopnost udržet jakýkoli pracovní režim, lenost, nezájem o vnější svět, atd.), dostaneme stejné modely. V tomto směru považuji Zabijáka za takzvaně „nadčasového“ - je možné ho interpretovat v prakticky jakékoli historické době. Věřím, že stejné vzorce chování bych našla také například v ulicích starého Říma nebo rudolfínské Prahy.
Zde vidím další rozměry a cesty , kterými bych se mohla dále zabývat. Zajímavé by určitě také byly pohledy a diskuse duchovní x hostinští (druhá strana odláká „zákazníky“ té první), nebo církev x psychiatrie (připustí jedna strana, že ta druhá může notorickému alkoholikovi pomoci? A jaké mají výsledky?)
Na příkladu Nany a Gervaisy by bylo zajímavé sledovat osudy dalších žen (jak skutečných, tak literárních), které se dokázaly vzepřít soudobým morálním a společenský normám a porovnat je se sociální třídou, ve které vyrůstaly a ze které vzešly. Jsem přesvědčena, že hrdinky z vyššího společenského žebříčku měly větší naději si uspořádat život po svém.


6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. Karel Livanský ad E. Zola, Zabiják, Odeon Praha 1969, str. 395
2. Karel Livanský ad E. Zola, Zabiják, Odeon Praha 1969, str. 396
3. Karel Livanský ad E. Zola, Zabiják, Odeon Praha 1969, str. 397
4. http://www.orthodoxia.cz/srovn/darwin.html
5. http://www.orthodoxia.cz/srovn/darwin.html
6. http://wikipedia.infostar.cz/n/na/naturalism_literature_.html
7. http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/os/os_019.html
8. Jiří Pavelka – Ivo Pospíšil, Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Georgetown Brno 1993, str. 155
9. J. W. Burrows – Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 –1914, CDK Brno 2003, str. 108
10. J. W. Burrows – Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 –1914, CDK Brno 2003, str. 109
11. J. W. Burrows – Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 –1914, CDK Brno 2003, str. 113
12. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.168
13. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.168
14. Emile Zola – Zabiják,. Odeon Praha 1969, str. 393
15. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.211
16. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.221
17. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.115
18. http://www.geocities.com/Tokyo/Teahouse/6677/killer.html (str.2)
19. http://www.geocities.com/Tokyo/Teahouse/6677/killer.html (str.2)
20. Jiří Pavelka – Ivo Pospíšil, Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů, Georgetown Brno 1993, str. 119
21. J. W. Burrows – Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 –1914, CDK Brno 2003, str. 85
22. Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství Praha 1986
23. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.72
24. Carolly Erikson – Její malé veličenstvo, Domino Ostrava 1998, str.221
25. J. W. Burrows – Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 –1914, CDK Brno 2003, str. 119