Obsluhoval jsem anglického krále

Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále
(6. knižní vydání v českém jazyce, Mladá fronta, Praha 2002)

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Touto větou začíná kniha, o které budu psát. Četl jsem mnoho dobrých knih, ale o této hovořím, jako o mé nejoblíbenější, o nejlepší. Myslím dokonce, že slovo nejoblíbenější nevyjadřuje dostatečně to, co pro mě tato kniha znamená, jak moc mi přirostla k srdci a jak rád se k ní neustále vracím. Určitě k tomu dopomohla skutečnost, že jsem v době mého seznámení s touto knihou pracoval již pátým rokem jako číšník po různých restauracích, hotelech a pohostinstvích.
Poprvé jsem tuto knihu otevřel při své krátkodobé, ale velmi působivé štaci na hotelovém zámečku v Oseku u Duchcova. Román mi zapůjčila šéfová této provozovny a já ji za to jsem dodnes vděčný. Večery, kdy jsem po sklizení zámecké terasy a uzavření hlavní brány spěchal do svého pokoje, který se nacházel přímo pod věží, abych mohl opět pokračovat ve čtení až do brzkého rána, jsou pro mě nezapomenutelné. Kouzlo mého čtení Hrabalova románu, který je velmi příjemně protkán erotičnem, podvědomě utvrzovalo určitě i okolí mého pracoviště. Z nedaleké, ne příliš proslulé silnice směřující k německým hranicím, k nám občas zabloudil páreček za účelem nočních radovánek. Byl tu i další fakt, a to nedaleký Duchcovský zámek, na kterém trávil svůj závěr života milovník žen Giacomo Casanova. Ale teď už k samotné knize.

K napsání románu Obsluhoval jsem anglického krále inspirovalo Bohumila Hrabala vyprávění hostinského z hotelu Modrá hvězda v Sadské, který je dodnes v provozu. Toto vyprávění se propojilo s mnoha dalšími příběhy, až román dozrál do konečného tvaru a byl v létě roku 1971 napsán. V masovém nákladu vyšla poprvé kniha až v roce 1989 v souboru Tři novely v nakladatelství Československý spisovatel, a byla přeložena do 17 jazyků.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol, které vždy začínají a končí stejnou větou. Celý román je psán téměr bez odstavců a hlavně v dlouhých souvětích. Tato skutečnost chvílemi celý příběh natahuje „ukecaností“, která je autorovi vlastní, i když ji v tomto díle drží částečně „na uzdě“. Na druhou stranu dávají dlouhé věty rychlý spád jistým situacím a dělají je autentické. V neposlední řadě nutí čtenáře číst dál a dál.

S hlavním hrdinou, který nám celý příběh vypráví formou „já“, se seznamujeme v ranném mládí, kdy pracuje nejprve jako pikolík, později jako prodávající občerstvení na peróně. V příběhu na sebe vyprávějící prozradí, že je malého vzrůstu, velmi štíhlé postavy, navenek neprůbojné povahy, ale s velkým odhodláním dosáhnout svých malých bezvýznamných, ale i velkých zdálnivě nemožných cílů. Hlavní postava je velmi zvýdavá, pozorná, vnímavá a oplývá nemalým zájmem o ženy. Tato jeho „slabost“ pro ženy ho provází celým jeho životem a on nám o ní velmi otevřeně, ale neuvěřitelně citlivě vypráví.

V jeho prvním zaměstnání v prvorepublikovém hotelu Praha si začíná pomalu vydělávat a učí se šetřit, aby si mohl splnit své první cíle a přání. Díky výdělku, který má jako prodávající občertsvení na nádraží, si plní svůj první velký sen, návštěvu podniku U Rajských. Poté odchází hlavní postava do hotelu Tichota, který se nachází „někde ve Stránčicích“, kde obsluhuje generály, prezidenta a jeho kariéra stoupá vzhůru.
Další zastávkou je hotel Paříž, kde poznává vrchního Skřivánka, který obsluhoval anglického krále. V hotelu Paříž se mu omylem, díky jeho velikosti, dostává ocenění za obsluhu habešského císaře. V této době též potkává německou zrzavou dívku Lízu, se kterou si, opět díky své velikosti a své náklonnosti k německé ideologii, velice rozumí. S Lízou se ožení a po důkladném vyšetření německými doktory počne s Lízou dítě, které se narodí dementní. Po porodu dítěte odchází Líza na frontu a hlavní hrdina se vrací do zámeckého hotelu Tichota, kde se stará o árijské dívky, které jezdí navštěvovat němečtí vojáci.
Na konci války Líza umírá při jednom z náletů a hlavní postava odchází s kufrem plným vzácných známek, které Líza přivezla z fronty. Tu pochová v rodinném hrobě, dementního syna odvezou do ústavu a on za peníze získané prodejem známek vybuduje hotel U lomu a stává se milionářem. Plní si tak svůj další sen, ovšem být přijat mezi širší milionářskou smetánkou se necítí, a to ani poté, co mu je hotel komunisty zabaven a on si spolu s dalšími milionáři odpykává mnohaletý trest ve speciálním vězení pro milionářskou společnost. Po propuštění se vrací do svého hotelu U lomu, ale ten nachází prázdný a zničený.
Závěr příběhu je zasazen do pohraničí, tam hlavní hrdina nachází samotu, kde žije pouze se zvířaty. V závěru, když si za ním najdou cestu lidé z vesnice, má na sobě oblek s šerpou od habešského císaře. Lidé se ho leknou a utíkají. Zůstává úplně sám a je šťastný.

Příběh pojednává o obyčejném člověku a jeho neobyčejném životě. Jméno hlavního hrdiny, číšníka, pikolíka, milionáře, vězně a později samotáře není v knize zmíněno. Bohumil Hrabal používá v knize německá slova, která se dříve používala v hotelnictví, např. beštek, trégr, ale i česká slova označující různá pracovní zařazení, např. ficka, kredencká.

Hrabal mi dovolil nahlédnout do mého oboru, do doby první republiky a to očima obyčejného člověka, kterému se podaří dosáhnout neskutečného. V této knize nám autor ukazuje, že za každou maličkostí se může skrývat začátek něčeho velkého a obráceně. Ukazuje nám marnou snahu zařadit se do určité vrstvy společnosti, i přes splnění všech daných kritérií a hlavně to, že je potřeba naplno žít pro každou chvilku která zrovna je, než pro tu, která teprve nastane.
I přesto, že hrdina končí chudý a na samotě v pohraničí, nebude tam vlastně už nikdy sám, protože si svým příběhem dokázal získat srdce čtenářů a oni se tam k němu stále a znova vracejí, ať už z hotelového pokojíku z podvěže jako já, nebo z jakéhokoliv místa jiného.