Národní obrození

Národní obrození bylo společenským procesem vedoucím k záchraně českého jazyka a literatury a posléze i k národní emancipaci; hnutí prosazující českou národní kulturu a jazyk.
· souviselo s osvícenstvím ve světové literatuře (hl. francouzské)
· přístup ke vzdělání měli (nositeli byli) jen česká buržoazie a čes. inteligence
· vznikaly společnosti, které podporovaly obrození:
Matice česká - tiskla české písemnictví, organizovala společenský život, zakladatelem byl František Palacký
Česká expedice - nakladatelství českých textů a knih, spojena s osobou Václava Matěje Krameria
panslavismus - myšlenka slovanské vzájemnosti; všechny slovanské národy pochází z jedné rodiny-mají společný kořen a ochráncem pro ně je Rusko

PERIODIZACE:
1. etapa: 70. léta 18. st.-poč. 19. st. obranná (defenzivní)
2. etapa: poč. 19. st.-20. léta 19. st. ofenzivní (útočná)
3. etapa: 20.-40. léta 19. st. (český romantismus- K.H.Mácha, B.Němcová,...)
4. etapa: 50. léta 19. st. (Bachův absolutismus-umrtvil celé češství v celé vědě, liter., kultuře)

Obrozenci navazovali na Daniela Adama z Veleslavína (zlatý věk české literatury) a na Bibli kralickou (přeložil ji Jan Blahoslav).


1. etapa: OBRANNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ
1. generace, tzv. Dobrovského, se zaměřila na obranu českého jazyka tak, aby se jím mohlo psát, jde jim o zachování samotné existence českého jazyka. Myšlenkový život se nesl ve znamení osvícenství, v literatuře se uplatňoval klasicismus. Společenská cílenost a jazykový charakter byly znaky tohoto období, tzn. že obrození neprobíhalo jako spontánní proces, ale bylo podníceno a usměrňováno působením skupiny národně uvědomělých intelektuálů. Proces, resp. aktivity jej rozvíjející, se odehrával hlavně ve městech. Jazykový charakter měl za úkol držet pozice češtiny jako živého jazyka a zrovnoprávnit ji s němčinou ve všech oblastech veřejného života. Proto bylo také psáno tolik „obran“ dokazujících kvality češtiny ve srovnání s ostatními jazyky. Rozvíjela se jazykověda-snaha o znovuobnovení čes. jazyka.

Josef DOBROVSKÝ (Modrý abbé-kněz) (1753-1801)
ŽIVOT:
Pocházel z Dařmot u Rábu (dn. Maďarsko), dětství prožil v Čechách, česky se naučil až při studiu na gymnáziu. , absolvoval bohosloví v Praze, byl vychovatelem u hrabat Nosticů a poté ředitelem generálního kněžského semináře v Hradisku u Olomouce. Pak žil v Praze jako soukromý učenec. Podnikl mnoho studijních cest (např. do Švédska a Ruska). Zemřel v Brně a byl tam i pochován.
Dobrovský psal většinou německy - nedůvěřoval, že by české texty mohly být čteny a pochopeny. Napsal 1. dějiny literatury-nové pojetí, zavedl analogický pravopis (vzory, koncovky,...), byl zakladatelem slavistiky - filolog, stanovil sylabotónický verš, kde se užívá daktylotrochej, napsal o přízvučné prozodii. Byl zakladatelem české vědy, jako 1. odmítl pravdivost RKZ.
Ve svých filologických dílech usiloval o upevnění spisovné formy, i když pochyboval o tom, že by čeština mohla plnit funkce jazyka vědy a náročné literatury.

DÍLA:
· Zevrubná mluvnice jazyka českého - 1. mluvnice, pravidla, jak pracovat s jazykem
· Německo-český slovník - měl dva díly
· Dějiny české řeči a literatury - spatřoval novou epochu české kultury v husitství a vrchol čes. jazyka a literatury ve Veleslavínské době; jsou věnovány literární historii, vývoj přitom hodnotil z hlediska uplatnění a fce jazyka
· Základy starého nářečí slovanského jazyka - mluvnice staroslověnštiny - jako prvního literárního jazyka na našem území
· Česká prozódie - nauka o tom, jak psát verš; pro české básnictví doporučoval využívat přízvučné prozódie, stanovil její pravidla

Karel Ignác THÁM (1763-1816)
byl inspirován Rozpravou na obranu jazyka slovanského, zvláště českého napsanou Balbínem a vydaném roku 1775. Rozprava byla latinským textem, inspirovala vznik několika dalších obran. Byl překladatelem, sestavoval repertoár a byl nejvýznamnějším upravovatelem cizích her pro české jeviště (překládal Shakespeara, Shillera, Moliera, Lessinga a další).
DÍLA:
· Obrany jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům
Němčina byla přesto v každodenním dorozumívání lidem bližší než čeština.

Václav THÁM (1765-asi 1816)
byl bratr Karla Ignáce Tháma. Byl hlavním organizátorem pražského divadelního života, také herec a režisér, věnoval se literatuře i novinářské činnosti. Napsal tituly a ohlasy, které vyšly v dobovém tisku.
DÍLA:
· Břetislav a Jitka – historická hra vycházející z čes. dějin a starších pověstí
· Vlasta a Šárka - historická hra vycházející z čes. dějin a starších pověstí
· Básně řeči vázané – dvousvazkový almanach vydaný 1785 (podruhé 1812), byl prvním vážnějším pokusem vyšších uměleckých ambic, které tehdejší poezie ve srovnání s prózou a divadlem měla; almanach obsahoval vybrané básně ze starší české poezie, překlady a původní tvorbu Tháma i jeho přátel, byl sepsán v duchu anakreontské (tehdy to bylo módní) poezie, opěvující přátelství, lásku a víno

František Martin PELCL (1734-1801)
napsal Novou kroniku českou. Společně s Dobnerem a Puchmajerem byl členem Puchmajerovy básnické školy.

Antonín Jaroslav PUCHMAJER (1769-1820)
upravoval La Fontainovy balky. Bajka Vrána a liška téměř zlidověla. Psal národně orientované básně - např. Óda na Jana Žižku z Trocnova – opěvuje zde hrdinu a husitství.

Puchmajerova básnická škola položila základ českého básnictví. V jejím díle byly plně realizovány Dobrovského prozodické zásady. Její texty byly soustředěny v pěti básnických almanaších, z nichž první dva byly vydány pod titulem Sebrání básní a zpěvů a další tři pod názvem Nové básně. Byla první českou básnickou školou, do poezie uvedla žánry evropského klasicismu, a sice: ódu, baladu, hrdinský i komický epos. Pokoušeli se o původní tvorbu a v překladech se orientovali na slovanské literatury.

Gelasius DOBNER (1719-1790)
byl historik. Zpracoval starší latinský překlad části Hájkovy kroniky a připojil k němu rozsáhlý kritický komentář. Jeho vydání bylo prvním významným počinem v pokusu podání nezaujatého obrazu českých dějin, o které se snažilo kritické dějepisectví.

Václav Matěj KRAMERIUS (1753-1808)
pozvedl na vysokou úroveň publicistiku, která sehrála významnou úlohu při rozvoji národního hnutí i v mimopražských centrech. Od roku 1789 vydával Krameriusovy c.k. pražské poštovské noviny (od r. 1791 Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny). Věnoval se také ediční činnosti. Mnoho překladů a památek starší české literatury vydal ve svém nakladatelství Česká expedice. Napomohl rozšíření okruhu česky psané literatury a zvýšení její úrovně.


DIVADLO
výrazně přispělo k národnímu uvědomění. Česky se začalo hrát už v 17. století. Hrály se jednoduché hry, protože na představení chodili nevzdělaní lidé. Překládaly se ale cizí hry situované do českého prostředí. Převažovaly však veselohry, často adaptované podle německých předloh. Loutkové divadlo také existovalo.

DÍLA:
· Kníže Honzik – pokus o první české představení, inscenace překladu této německé hry, uvedena v divadle v Kotcích roku 1771
· Oldřich a Božena – Antonín Josef ZÍMA

Divadel, kde se hrálo česky, na našem území v tehdejší době nebylo mnoho:
· Bouda – byla Vlasteneckým divadlem zřízeném roku 1786 z podnětu české divadelní společnosti, které existovalo na dnešním Václavském náměstí, s Boudou je spojen největší rozkvět obrozeneckého divadla této etapy
· divadlo v Kotcích – zde byl uveden Kníže Honzik; divadlo existovalo v Praze od roku 1738 jako stálá scéna
· Stavovské divadlo – velké; původně se nazývalo Nosticovo, činnost zahájilo v roce 1783, českým představením zde byl vymezen ale jen velmi malý prostor


Prokop ŠEDIVÝ (1764-před 1810)
usiloval o původní tvorbu v lokálních fraškách (žánrový dramatický typ s až obhroublým humorem zasazený do místně určeného prostředí). Také se uplatnil v próze - překládal hororovou literaturu.
DÍLA:
· Masné krámy – incenace v r.1796, velká obliba, se zpěvy i veršovanými pasážemi
· Pražští sládci – incenace v r.1819, velká obliba, se zpěvy i veršovanými pasážemi
(hry veselým způsobem zobrazovaly život prežských řemeslníků a obchodníků)
· Česká Amazonka – vyprávění o dívčí válce
· Mnislav a Stětivína – rytířská povídka

Šebastián HNĚVKOVSKÝ (1770-1847)
byl Puchmajerovým nejbližším druhem. Zájem u čtenářů vzbudil především sentimentálními baladami (básnické skladby s tragickým závěrem, jejímž cílem je probudit soucit čtenářů s osudem hlavních hrdinů; naproti tomu burleskní balada je drsně komickou parodií vážných motivů, typických pro klasický baladický text).
DÍLA:
· Vyšehradský sloup – burleskní balada, vysmívá se zde pověrám, v 1. almanachu
· Děvín – směšnohrdinský epos, paroduje pověst o dívčí válce
· Vnislav a Běla – nejznámější sent. balada, milostný příběh Vnislava a Běly, děj je podáván rozvláčně, avšak oživen četnými dialogy


2. etapa: ÚTOČNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ
2. generace, tzv. Jungmannova, usiluje o rovnoprávné začlenění české kultury i vědy do evropského kontextu a o vytvoření českého jazyka na vyskoké úrovni. V této době má národní hnutí již širší základnu. Lidé se snažili „dohánět“ kulturní Evropu. Dalšími typickými rysy této etapy jsou slovanská myšlenka, vyhraněně národní charakter tvorby a mnohostrannost obrozenců. Chtěli dokázat, že čeština je schopná zprostředkovat i náročná díla. Mnozí z obrozenců šířili myšlenku všeslovanské vzájemnosti (panslavismus)-např. Hanka, Kollár. Rozvíjela se také představa o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska.
Vyhraněně národní charakter tvorby vycházel z ohrožení česky psané literatury, zvláště pak byla zvýrazněna obranná protiněmecká idea. Z hlediska jazykového vlastenectví byl Čechem pouze ten, kdo mluvil česky (podle Jungmanna). Mnohostrannost obrozenců znamenala, že byli současně vědci i umělci- např. Šafařík, Čelakovský, Kollár. Vůdčím um ěleckým i myšlenkovým směrem doby se stává preromantismus, který zdůrazňuje citové zaujetí , zájem o národní kulturu a lidovou tvorbu. Jsou již vytvářeny svébytné básnické projevy, avšak výchovné tendence v literatuře stále přetrvávají.

slovesnost
- antologie textu (texty od nejstarších památek po současnost)
- almanach ( texty soudobých autorů)

Václav Matěj KLICPERA (1792-1859)
pozvedl úroveň českého divadelnictví, nepovoleně vydával studentský gymnazijní časopis, proto ho také odvolali z ředitelské funkce. Byl vyučeným řezníkem, studoval také v Praze a působil v Hradci Králové a později také v Praze. Jeho literární činnost byla mnohostraná, byl ceněn také pro historickou prózu, byl autorem historických dramat a veseloher. Jeho dramata se vyznačují vtipností, optimismem, je v nich využito zápletek se záměnou postav (tzv. kuklení), obsahují životné charaktery a obhajobu zdravých lidských vztahů.
DÍLA:
· Rohovín čtverrohý – veselohra o čtyřech studentech, pro mužskou ochotnic. spol.
· Divotvorný klobouk - veselohra
· Veselohra na mostě –veselohra, navázal na ni Tyl, útočí na lidské vlastnosti
· Hadrián z Římsů - veselohra (až fraška) s rytířs. tematikou, nezáv. na prostoru a čase

Josef JUNGMANN (1773-1847)
se narodil v Hudlicích u Berouna, vystudoval filozofii a práva, byl gymnazijním profesorem v Litoměřicích, poté působil 29 let na Akademickém gymnáziu v Praze (posl. 10 let jako ředitel) - vyučoval češtinu. Dostal doktorát filozofie a 2x byl zvolen děkanem filozofické fakulty a v r. 1840 rektorem univerzity.
Jeho vlastní literární tvorba není rozsáhlá, ale měla zakladatelský přínos. Svou překladatelskou činností dokazoval kvality češtiny.
DÍLA:
· Oldřich a Božena – první česká romance (kratší lyricko-epická báseň různého rozsahu, často s milostnou tematikou, je optimisticky laděna)
· Slovesnost – patří k jeho odborné tvorbě, učebnice literatury
· Historie literatury české – faktograficky neobyčejně bohaté vědecké dílo
· Slovník česko-německý - monumentální vědecký počin, usiloval zde o doplnění slovní zásoby tam, kde chyběly adekvátní výrazy, vytvářel novou slovní zásobu (zejména oživováním archeologismů, neologismy a přejímáním výrazů ze sousedních slovanských jazyků)
· Rozmlouvání o jazyce českém – stylizováno jako dialog mezi odpůrci a zastánci národních snah
· Zápisky – Jung. soukromé názory na církev, filozofii, společnost, aj.

přeložil:
· Atala – Chateaubriand (z fran.)
· Ztracený ráj – Milton (z angl.)
· Heřman a Dorota – Goethe (němč.)
· Slovo o pluku Igorově – Puškin (ruš.)

Rukopisy královedvorský a zelenohorský - RKZ
jsou pojmenovány podle místa nalezení
objevení falzifikátů-falz:
- Píseň Vyšehradská (RK) (1816)
- Rukopis královedvorský (1817)
- Rukopis zelenohorský (1818)
- Milostná píseň krále Václava (1819)
- glosy, žalmy 1827
- zlomek evangelia sv. Jana 1828
Měly doložit, že čeština je schopna zprostředkovat a přeložit ve stejné kvalitě jakékoliv dílo světové literatury a stejně tak jako ostatní země má své literární památky z dob dávno minulých (jako např. Němci: Píseň o Nibelunzích). Jsou snad nejvýznamějším kulturním fenoménem. V české společnosti vyvolaly senzaci, vyvolávaly mytizaci národní minulosti, posilovaly české národní sebevědomí. O jejich původnosti se brzy objevily první pochybnosti a Dobrovský okamžitě označil RZ za podvrh.

Rukopis královedvorský
byl nalezen dne 16.9.1817 Václavem Hankou ve staré věži kostela ve Dvoře Králové; měl vyvolat dojem, že je ze 13. st., obsahuje různé písně (např. Záboj, Slavoj, Luděk - toto dílo dokonce zhudebnil Zdeněk Fibich). Byl psán prózou, bez interpunkce, předložky byly psány dohromady se slovy, bylo zde množství spojovaných slov, objevují se zde demokratické nározy a myšlenky-ale také protiněmecké a národně-osvobozovací (ty se objevily už poprvé za dob Dalimila - ve 14. st.). Obsahuje několik rozsáhlejších a umělecky velmi zdařilých epických básní obracejících se k bájné české minulosti i skutečným historickým událostem. Např.:
· O velikém pobití -vztahuje se k době Sámovy říše
· Beneš - je o boji se Sasy
· Zbyhoň -lyricko-epická báseň
· Kytice – milostná a přírodní lyrika
Básně obsahují znaky preromantické poetiky, převzaté z lidové poezie, hlavně paralelismy. Rukopis byl společensky přijat a dostal se i do zahraničí.

Rukopis zelenohorský
byl roku 1818 anonymem zaslán hraběti Kolovratovi, který byl nejvyšším pražským purkrabím, do Národního muzea ještě před zveřejněním RK. Údajně pocházel z 10. st. a roku 1859 historik Tomek vypátral, že byl nalezen na zámku Zelená Hora u Nepomuku. RZ tvoří především zveršovaná pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Dobrovský tento rukopis okamžitě označil za podvrh. Roku 1886 byly provedeny chemické zkoušky.
palimsest - pergamen, jež byl přepisován (dělá se to tak, že se původní text z kůže vyškrábe a je na ni napsán nový); pergameny se dělaly z kůže zvířat-čím mladší byla, tím byl pergamen vzácnější, cennější a lepší obecně.
proti rukopisům se postavili:
§ Josef Dobrovský - hl. proti RZ, prohlásil, že je to podvrh, byl učitelem Václava Hanky
§ Antonín Vašek - v 50. letech, byl otcem Petra Bezruče
§ Jan Gebauer
§ T. G. Masaryk
§ Jaroslav Vlček
§ Jaroslav Goel

pro jejich pravdivost byli:
§ Václav Hanka
§ Svoboda
§ Josef Jungmann
§ Pavel Josef Šafařík
§ František Palacký

rukopisy ovlivnily:
§ Josef Mánes - Lunetik; malíř
§ Mikoláš Aleš - cyklus Má vlast (realizoval jej Ženíšek)
§ Zdeněk Fibich
§ Wagner - sochař
§ Bedřich Smetana - Vyšehrad-symfonická báseň
§ Vrchlický, Neruda
§ Mácha - ohlasová poezie

Olivnily výklady dějin a historie, inspirovaly celou ředu umělců. odkaz: Miroslav Ivanov: Záhada rukopisu královedvorského, Tajemství RKZ; J. Macpherson: Ossianovy zpěvy-falza

Václav HANKA (1791-1861)
je označován za jednoho ze dvou autorů rukopisů (společně s Lindou). Působil jako správce literárních sbírek Českého muzea a zabýval se vydáváním staročeských textů. Je také autorem básnické tvorby, psal pod vlivem lidové poezie.
· Historická k 1. 1468 –také se nazývala Morava –znárodnělá báseň

Josef LINDA (asi 1792-1834)
je označován za jednoho ze dvou autorů rukopisů (společně s Hankou).
· Záře nad pohanstvem – vydáno r. 1818, první umělecky náročnější historický román, zpracoval v něm střetnutí přicházejícího křesťanství s původním pohanstvím jako konflikt knížete Václava a jeho bratra Boleslava. Václavovo zavraždění je tde bráno jako vlastenecký čin.

Bernard BOLZANO (1781-1848)
byl významným pražským osvícenským filozofem a matematikem, který vymyslel koncepci dvojjazyčného česko-německého národa. Jungmannova generace v realizaci takového projektu pociťovala nebezpečí nadvlády německého obyvatelstva a proto Bolzanovu koncepci nepřijala.

Milota Zdirad POLÁK (1788-1856)
byl básníkem, který vynikl z Jung. básnické školy, jejíž členové byli spojeni stejným programem
· Vznešenost přírody –první projev umělecky náročné přírodní lyriky, tzv. popisného básnictví (styl je zatížen neologismy a četnými složeninami, jeden z prostředků rozšiřování slovní zásoby)


František PALACKÝ (1798-1876)
se narodil v Hoclavicích na Moravě. Založil Matici českou (vydávala knihy) a Časopis Společnosti vlasteneckého muzea. Byl českým historikem, politikem a myslitelem. Studoval na evandelických školách, setkal se s německým novohumanismem (obracel se k řecké filozofii). Měl mnohostranný talent, který nejprve využil ke tvorbě poezie. Byl také autorem historických spisů vyznačujících se vytříbeným stylem. Za určující prvek českých dějin považoval (stýkání a potýkání“ se německého a českého živlu, dějinný smysl viděl v uskutečňování humanitní ideje nastíněné evropskou antikou. Vyzvedl husitství, které oceňoval pro jeho demokratičnost, byl si však vědom i jeho stínů.
Austroslavismus byl politické buržoazní hnutí v Rakousko-Uhersku v 2. pol. 19. st., hledající záruku národní existence slovanských národů žijících v Habsburské monarchii při zachování Rakousko-Uherska. Je to vlastně myšlenka jakési federace, kterou Palacký rozvíjel. Navázal na něj K. H. Borovský.
DÍLA:
· Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – teoretická práce, Šafařík byl spoluautorem; kritické se vyslovení vůči Dobrovským doporučenému přízvučnému systému jako jedinému možnému, za foru náročné poezie prosazují časomíru (časoměrný verš)
· Staří letopisové čeští – edice starších českých kronik
· Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě –jeho monumentální životní dílo, zahrnuje dějiny od nejstarších až do roku 1526, nejprve vyšly v němčině, až potom v češtině

Pavel Josef ŠAFAŘÍK (1795-1861)
byl historikem, slavistou a propagátorem všeslovanské myšlenky (panslavismus). Pocházel z evangelické rodiny, studoval v Německu, byl gymnazijním profesorem ve Srbsku, od r.1833 žil v Praze a pracoval jako soukromý učenec, redaktor a cenzor a potom i jako ředitel Univerzitní knihovny. Stal se zakladatelem české literární komparatistiky (srovnávacího studia literatur). V dílech užíval i časoměrný verš.
DÍLA:
· Tatranská múza s lýrou slovanskou –toto dílo obsahovalo jeho první verše
· Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – teoretická práce, Šafařík byl spoluautorem; kritické se vyslovení vůči Dobrovským doporučenému přízvučnému systému jako jedinému možnému, za foru náročné poezie prosazují časomíru (časoměrný verš)
· Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích –literárně historické, německy napsané dílo, odráží se zde myšlenka jednotného slovanského národa
· Slovanské starožitnosti – toto dílo mu zajistilo mezinárodní věhlas, zabývá se dějinami Slovanů od počátku až do 10. st., cílem bylo podat důkaz, že Slované byli rovnocennými praobyvateli Evropy (stejně jako Řekové, Římané, Germáni, atd.)

Jan KOLLÁR (1793-1852)
byl rodák ze středoslovenských Mošovců. Studoval na univerzitě v Jeně (Německo), což mělo rozhodující význam pro jeho tvorbu i život. Poznal tam svou, pozděli manželku, Frideriku Wilhelminu Schmidtovou (Mína) a seznámil se s novohumanistickými a romantizujícími názory. Zapůsobily na něj upomínky na někdejší slovanské osídlení. Později se stal evangelickým kazatelem v Pešti a poté se věnoval studiu, jako profesor, archeologie na vídeňské univerzitě.
DÍLA:
· Básně – básnická sbírka, ve které vyjádřil svou lásku k Míně; součástí je i oddíl nazvaný Nápisy, kde je autorovo sdělení myšlenek aforistickou formou; jiná část se zmiňuje o vztahu k Herodově filozofii-jmenuje se Národní písně
· Slávy dcera – viz. interpretace
· Výklad čili Přímětky a vysvětlivky – Kollárovy doplněné četné filologické a historické komentáře, přitom se původní milostná lyrika proměňovala v poezii abstraktní

František Ladislav ČELAKOVSKÝ (1799-1852)
tvořil básnická díla, ve kterých se inspiroval lidovou slovesností. Byl sběratelem lidové tvorby (nár. písně, přísloví), básníkem, filozofem a studoval slovanské jazyky.

Pocházel ze Strakonic, studoval pak filozofii v Českých Budějovicích, ale byl vyloučen, protože si vypůjčil zakázanou Husovu Postilu. Vzdělání dokončil v Linci a měl nějaká příležitostná zaměstnání. Zabýval se slavistikou, byl redaktorem Pražských novin a České včely. Ale kritizoval ruského cara jako utlačovatele poláků, a tak o místo přišel, nakonec přešel na pražskou univerzitu. Psal ohlasy lidové poezie (ruské, české). Oporu všech národů viděl v Rusku, které ve svém díle označoval jako „dubisko“, které ochrání všechny-myslel tím na myšlenku jednotného slovanského národa pod ochranou Ruska (panslavismus).
Působivost Čelakovského sbírky zesilují umělecké prostředky-např. epiteta, paralelismy nebo jazykové rusismy, charakteristické jak pro původní ruskou lidovou tvorbu, tak i pro ohlasovou poezii, která na ní byla založena. Čelakovský se stal nejvýznamějším tvůrcem ohlasové poezie (tvorby využívající postupů a prostředků, příp. i námětů, lidové slovesnosti). Ohlasy obohatily melodičnost českého verše. Mnoho Čelakovského básní zlidovělo.
DÍLA:
· Slovanské národní písně –rozsáhlé soubory, zahrnující jeho nasbírané nár. písně a přísloví z tvorby lidové slovesnosti (hl. česká a slovenská tvorba+české překlady tvorby i některých jiných slovanských národů)
· Mudrosloví národu slovanského ve příslovích –byla „pokračováním“Slovan. nár. písní, respektive měla stejný základ i účel
· Ohlas písní ruských – řadí se mezi ohlasy lidové poezie; obsahuje epické básně vytvořené pod vlivem ruských bylin (ruská lidová epická píseň-hl. postavou je bohatýr; píseň-lyrická, pravidelná, členění do strof, může zde být i refrén),
ve sbírce jsou:
· Bohatýr Muromec – hl. hrdina mstí zavraždění nevinného člověka
· Veliký trh ptačí – humorně laděná epika
· Veliká panychida – báseň vzniklá pod dojmem soudobých událostí
· Ohlas písní českých – převažuje zde milostná lyrika a také humorná
· Dárek z lásky – milostná lyrika
· Český sedlák – satirická lyrika
· Cikánova píšťalka – satirická lyrika
· Toman a lesní panna – na podkladě lidové balady
· Prokop Holý – báseň je věnována památce slavného husits. vůdce
· Pocestný – zlidověla
· Růže stolistá – představuje autorovu reflexivní poezii, základem jsou milost. verše