Neruda Jan

Jan Neruda (9. 7. 1834 - 22. 8. 1891)

Život:
Narodil se na Malé Straně v domě U Dvou slunců otci Antonínovi, jenž byl prodavačem a vojenským vysloužilcem a matce Barboře, která posluhovala, aby pomohla uživit rodinu. Vyrůstal tak za chudých poměrů a měl i v dospělosti dostatek uznání pro chudé lidi.
Své vzdělání začal na německém malostranském gymnáziu, mimo něj však navštěvoval ještě přednášky Jana Koubka v Klementinu, aby se zdokonalil v češtině. Jeho znalost německého jazyka mu později umožnila jak působení v opozičních německých novinách, tak možnost proniknout do pokrokového odkazu německé literatury. Pro další Nerudův vývoj bylo rozhodující jeho setkání s revolucí v roce 1848., která na tehdy čtrnáctiletého mladíka udělala nezapomenutelný dojem, když mu prohloubila vlastenecké cítění i jeho ideály lidské svobody a rovnosti.
V roce 1850 přechází mladý Jeník z německých škol na Akademické gymnázium, jehož ředitelem byl tehdy Václav Klicpera, a pro které byla příznačná velká vlastenecká a kulturní aktivita. Právě zde se také setkal s Vítězslavem Hálkem. Jeho rozhodnutí stát se literárně aktivním posílila také setkání s řadou vlastenců (mj. K.J. Erbenen, či B. Němcovou). Všechna setkání se uskutečňovala v domě Františka Holiny otce dcery Anny, tehdejší Nerudovy lásky. Po ukončení gymnázia pokračoval ve studiu filozofie a práv, které však za svízelné finanční situace nedokončil.

Po krátkých pracovních zkušenostech se koncem padesátých let stal profesionálním žurnalistou, když přípravné novinářské období prodělal v německých liberálních listech sbíráním drobných zpráv a zajímavostí. Prošel několika časopisy (Čas, Hlas), natrvalo však působil od r. 1865 v redakci Národních listů. V té době se pokusil napsat také několik divadelních her, leč bez většího ohlasu, a tak se Neruda zřekl pozdější divadelní tvorby.

Nerudovo literární postavení se v šedesátých letech pevně ukotvilo, když vydal svou první sbírku povídek a cestopisných fejetonů. A protože ve všech jeho dílech vystupovala cílevědomost uměleckých záměrů a jasné společenské stanovisko, byl oficiálními kruhy úmyslně přehlížen, jeho tvorba byla nedoceněna a jeho političtí rivalové se ho snažili izolovat.
To se jim naštěstí nepodařilo, a tak Neruda až do konce svého života vydával fejetony označené symbolem rovnoramenného trojúhelníka, každodenně sledoval program Prozatímního divadla a stal se zářným příkladem novinářské poctivosti, píle, básnické čistoty a ryzího charakteru.

Dílo:
Poezie:
Hřbitovní kvítí: Tato sbírka vychází koncem roku 1857 a jedná se o prvotinové verše nesycené prožitkem stinných stránek života, zračí básníkovo znechucení z tehdejšího života. Verš je nemelodický, chudý na básnické obrazy, chladný ironický a šedivý, typické je časté využití motivu hřbitova. Tato sbírka byla ve společnosti přijata s trapným mlčením a nezájmem, což úspěšně odradilo Nerudu od básnění na 10 let.

Knihy veršů: Vyšla v r. 1868 a vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek - Knihy veršů:
1) výpravné - epické a lyrickoepické verše, objev sociální balady
2) lyrických a smíšených - subjektivní lyrika, osobní zážitky
3) časových a příležitostních - občanská a politická poezie
Tato sbírka zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí. Vyhýbá se nadbytku obrazných pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl. Je přijata o poznání vlídněji než první sbírka, po jejím vydání se však básník na dalších deset let odmlčel.

Písně kosmické: Tuto sbírku vydal Neruda r. 1878 a díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, šla rychle na odbyt. Psal zde i o fyzických teoriích vzniku a možném zániku Sluneční soustavy. Většina básní má formu krátkého popěvku, výraznou, melodickou, hravou, ba přímo rozmarnou. Je zde též využití motivu tance a lidových písní. Odrážejí se zde jeho nejsoukromější city, vzpomínky a ohlasy jeho lásky k matce a Anně Tiché.

Balady a romance: Vydal r. 1883 a navrací se v nich k lidové tradici, užitím epických a lyrickoepických příběhů vystihl svět českých lidí, jejich mravní charakter a jejich vztah ke světu. Rýsují se zde tři hlavní námětové okruhy (lidské vztahy; národní charakter; biblické a legendární příběhy), jsou zasazeny do typicky českého prostředí, popisují české tradice s důrazem na hovorový jazyk.

Prosté motivy: I tuto sbírku vydal roku 1883 a byla to poslední sbírka, kde je patrná citová zpověď. Je zde zachycena jeho tragika osobní samoty, či rezignace nad poslední láskou. Snaží se zde zachytit koloběh přírody, a tak je celá sbírka rozdělena do čtyř pasáží, zachycujících průběh ročních období, jako sepětí lidského života s přírodou (jaro - naděje v lásku; léto - zralost; podzim - stárnutí, osamění; zima - čekání na smrt). Verše jsou psány prostým jazykem bez zdobnosti a okázalosti.

Zpěvy páteční: Vydány 1896 utříbeny Jaroslavem Vrchlickým na popud Ignáta Herrmanna. Ústředním tématem tu je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Sbírka vyrůstá z hořkého zklamání nad nemožností realizovat ideály mládí, z konfrontace ideálu a reality. Neruda zde používá složitější strofickou výstavbu, ve větší míře refrény, anafory, přitom ale volí slova prostá. Klíčovým momentem interpretace Zpěvů pátečních je symbol Krista.