Labyrint světa a ráj srdce

1623 (později doplňován)

V první části spisku podrobuje alegorickou formou ostré kritice celou tehdejší společnost, ale v druhé části se zachraňuje návratem do vlastního srdce, kam ho zavolal bůh. Zde rozvádí myšlenku, že jediným středem bezpečnosti je právě bůh.

Jako vypravěč vystupuje sám autor, stylizovaný do postavy mladého poutníka, který se vydal do světa, aby si vybral nejvhodnější životní povolání. Jako průvodci se k němu přidají Všezvěd Všudybud, symbol zvídavosti, který mu radí, aby byl se vším spokojen a nic nekritizoval a Mámení, symbol klamných představ o světě.

Vhodí mu na krk uzdu Všetečnosti a na nos nasadí brýle mámení, které zkreslují pohled na svět. Jejich sklo je z Domnění a obruba ze zvyku. Poutník si však schválně brýle nasazuje křivě, takže vidí skutečný stav věcí.

Pak prochází se svými průvodci městem, symbolizujícím svět. V něm žije plno lidí, kteří ale nosí masky se zvířecími prvky, mění se a dělají spoustu zbytečných věcí. Ovládá je touha po snadném zisku a bezstarostném životě.

Do městského náměstí ústí šest ulic. Každá je obývána po středověkém způsobu příslušníky jiného zaměstnání – řemeslníci, lékaři, soudci, vojáci a další. Poutník pozoruje jejich život, ale všude nalézá neupřímnost a podlost.

Nad náměstím se vypíná zámek Moudrosti a hrad Fortuny, ale i zde odhaluje marnost. Poutník díky špatně nasazeným brýlím vidí každou věc dvojím způsobem – klamným a skutečným - a tak poznává klamnost soudobé společnosti.

Ze zoufalství nad ubohým stavem lidské společnosti chce poutník uprchnout z tohoto světa a na výzvu boží se uzavírá v ráji svého srdce, tedy v samotě a rozjímání.

Ukázka (Mámení se přitovaryšilo):
O to, když on se mnou mluví, hle, teď po straně jakýsi – nevěděl jsem, muž-li či žena (nebo divně zakuklený byl a okolo něho jako mhla se dělala) – k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnuti jej žádostiv jest.“

„A proč beze mne (řekl onen zase). Víš, že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle libosti vykládal a něco tu mudroval než aby se jemu, co a k čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.

Odpověděl Všudybud: „Zdaž každý tak drzým jest, aby s jinými zároveň na řádech našich přestati neměl? Než tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli sme.