Lakomec

Literatura 17. a 18. století( klasicismus a osvícenectví ), barokní kultura

Autor: Moliére, vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin

Název knihy: LAKOMEC
Rok vydání: 1980
Překlad: E. A. Saudek

V barokním uměleckém směru člověk zaměřuje pohled k vlastnímu nitru, je založeno na protikladu ducha a hmoty. Baroko je bohaté a ukazuje nicotnost člověka před Bohem.

Klasicismus vznikl i vyvrcholil na francouzském dvoře. Klasicisté viděli smysl umění v napodobování přírody, ale pouze v tom, co v ní je podstatné a neměnné. Vzorem se jim stalo antické umění. Byla přesně stanovena pravidla, podle kterých se dělalo umění, rozdělení žánrů.

Osvícenectví bylo hnutí, které vládlo Evropou 18. století a bylo založeno na důvěře v osvícenectví, rozumu a pravdy poznanou buď tímto rozumem nebo skutečností. Bojovalo se s všemožnými předsudky a pověrami, prosazovalo svobodu myšlení a přesvědčení. Zdůrazňovalo rovnost mezi lidmi.


Stručný obsah:
Příběh se odehrává roku 1670 v Paříži. Zde také žije boháč Harpagon, který má syna Kleanta a dceru Elišku. A jak už to bývá, mladí lidé se snadno zamilovávají, tak se i Eliška i Kleant zamilovali. Eliška si vyhlédla pohledného Valéra a Kleant zase hezkou, ač chudou dívku Marianu. A aniž tušil, jak velkou roli tento vztah k této dívce bude mít v jeho životě, autor rozvíjí svůj příběh.

Hlavní postavou je lakomý boháč Harpagon. Je tak lakomý, že jeho syn Kleantes si musí peníze půjčovat. Kleantes se zamiloval do chudé dívky Mariany a chce požádat otce o svolení ke sňatku. Otec ho však překvapí tím, že prohlásí, že si Marianu vezme sám. Svého syna chce oženit s bohatou vdovou a Elišku provdat za stárnoucího boháče Anselma. Harpagonova dcera Eliška má ale ráda sluhu Valéra, jenž je ve skutečnosti šlechticem, který ztroskotal na moři se svou rodinou. Odpoledne nalezne Kleantův sluha Čipera poklad, jež zakopal Harpagon na zahradě. Ten ztrátu brzy zjistí a vyslýchá celý dům. Přitom se také doví, že Valér, druhý sluha v domě, se zasnoubil s jeho dcerou a tak ho chce oběsit. Ten však prozradí svůj původ a Mariana, která s Kleantem vymýšlela plán proti jeho otci, zjistí, že je setrou Valéra. Kleantes navrhne, že vrátí peníze pod podmínkou, že dostane zpět Marianu a otec ustoupí od sňatku s ní. Harpagon je tak lakomý, že obětuje vše, jen aby získal zpět své peníze, protože jejich ztráta by pro něho znamenala konec života a poté, co zná původ Mariany a Valéra, nenamítá nic proti svatbám svých dětí. Zvláště po vzájemném uvítání, kde starý boháč Anselm, který měl být nastávajícím manželem Elišky rovněž zjistil, že je otec Valéra a Mariany, který pak přemluvil Harpagona, aby souhlasil a proti svatbám nic nenamítal.

Hlavní postava- charakteristika: Harpagon – bohatý vdovec, člověk, který by si pro halíř nechal vrtat koleno a peníze měl radši než své vlastní děti.

Vedlejší postavy:
Kleant a Eliška – děti Harpagonovy
Valér – sluha u Harpagona ( ve skutečnosti šlechtic a následně po zjištění i bratr Mariany.
Mariana - chudá dívka, kterou miluje Kleantes a jíž si chce vzít i otec Kleanta, Harpagon.
Anselm – stárnoucí boháč, který přes dohazovačku Frosine projeví zájem o dceru Harpagona, Elišku. ( po rozuzlení děje zjistí, že je otcem ztracených dětí- Valéra a Mariany )
Frosine – dohazovačka, dohazuje současně Marianu Harpagonovi

Další postavy v ději jsou: kmotr Jakub, kmotr Šimon, sluha Čipera, Panna Klaudýnka, Propilvoves, Treska, policejní komisař, písař.

Rozbor díla:
Při tvorbě Lakomce je Moliére velký komediograf. V jeho výkladu se uchytila legenda, že tím Harpagonem je vlastně Moliérův otec. Nové bádání ukázalo, že to tak není. Motiv vzal z Plautovy komedie Aulularie, kde ovšem Euclio je chudý člověk, který náhle získává obrovské bohatství, k němuž si nedovede vytvořit živý vztah, zatímco Harpagon je boháč, který jmění získal nezřízenou lichvou a strašnou lakotou, kterou ubíjí jak rodinu, tak do krve vykořisťuje služebnictvo. Lakota je u Harpagona vášeň, která ho vyčleňuje z živého kruhu rodiny a společnosti a zcela ho přetvoří na neživý stroj, který si cení více zlata, zisků a který chce svého bohatství užít k tomu, aby nasytil svou stařeckou smyslnost a vilnost. Ve svých šedesáti letech pomýšlí na sňatek s mladičkou Marianou ze sousedství, jíž by mohl být dědečkem, a nic nedbá toho, že se zde střetává s láskou svého syna Kleanta, jehož chce oženit s bohatou vdovou, kde stejně chce provdat svou dceru Elišku za stárnoucího boháče Anselma, i přesto, že Eliška miluje jeho správce Valéra, který slouží bez jakékoli odměny. V tomto rodinném propletenci odhaluje Moliére důsledky Harpagonovy vášně po zlatu. Z Aulularie převzal Moliére motiv, že Harpagon zakope na zahradě skříňku s 30 000 zlatých dukátů, kterou mu v rozhodné chvíli uloupí Kleantův sluha Čipera. Ztráta velké částky je pro Harpagona tak mocným otřesem, že se za její navrácení vzdá všech nároků na Marianu a když se ukáže, že Valér i Mariana jsou děti bohatého Anselma, nenamítá nic proti svatbě svých dětí s dětmi Anselmovými. Moliérova komedie převzala z Plauta motiv ztráty zlatého pokladu, který i Harpagon zakopal na zahradě. Je ovšem pravda, že Harpagon je u Moliéra lichvář, který se obohacuje tím, že půjčuje peníze na vysoké úroky a přitom nutí své klienty, aby si za část půjčky od něho převzali staré nepotřebné haraburdí. Moliére tedy přizpůsobil Harpagona své době, kdy se začínalo rozvíjet kapitalistické hospodářství. Ale motiv o zakopání zlatého pokladu a pak jeho krádeže zůstaly z Plauta, třeba pro 17. století už nebyly typické. I Harpagon podobně jako Tartuffe je nebezpečný, zlý člověk, budící hrůzu, ale Moliére dovedl z rozporu jeho velkého bohatství a ubohé životní úrovně celé rodiny vyvodit silný komický účinek. Vůbec je Harpagon nespolečenský a protispolečenský člověk, v němž se neozývá žádná životní sympatie a žádná solidarita s nejbližšími lidmi- žije tedy v samotě, obklopen i v rodině nepřátelstvím svých vlastních dětí, které se bouří proti jeho nelidskosti a přejí si jeho brzkou smrt. Ve chvíli, kdy je Harpagon stižen náhlou ztrátou pokladu a bezmocně běsní, obviňuje kdekoho a končí perspektivou sebevraždy, nenajde-li se ztracený poklad, připadá tragickým typem. Ale Moliére ho dovedl přechýlit do roviny komicko-humorné jednak tím, že ukázal proměnu živého člověka v pustý mechanismus, jednak tím, že jeho protispolečenská posedlost a bezohledné sobectví soustřeďuje na sebe ostrou kritiku všeho živého světa.

Základní smysl Lakomce je vtom, že v této hře dovedl Moliére postihnout náruživost své vlastní třídy, prahnoucí po mamonu. Po satiře na feudální šlechtu a na pokrytectví církve, která se stala mocí především světskou, zazněla zde satira na měšťáka, postihující důsledek buržoazního shonu po jmění a zlatě.
V obrazu života jedné rodiny kreslil Moliére celek národa a odhalil zdroje velkého společenského zla.Nastává situace, kdy všichni čestní lidé se postaví proti zlu a chtějí jej demaskovat.

Hlavní myšlenka knihy: dokázat, že lakota je velmi špatná vlastnost.

Kniha je dobře čtitelná, zajímavá a zápletka velice jednoduchá. Vychází z té doby, která v době bohatých a chudých neměla jiné možnosti, kde autor poukazuje na moc peněz.
Toto dílo bylo i mnohokrát použito i ve filmovém zpracování a jako odstrašující případ platí dodnes. Je to velmi poučný a usměvavý příběh, nutící člověka k zamyšlení se nad sebou.
Knihu Moliére píše jako divadelní hru, rozvíjí ji do dějství. Jednotlivé dialogy hlavních protagonistů označuje názvy postav a k nim vkládá potřebný text, jenž konkrétní postava, stejně jako na divadelním vystoupení, odříkává. Tento styl přesně definuje konkrétní postavu, aby čtenář měl přesnou představu o koho jde, kdo co řekl či vykonal. Potřeboval takto dostat čtenáře do děje a vyburcovat tak jeho vlastní představivost. Jeho záměrem se povedlo šikovně ovládnout čtenáře, který při četbě povolil svou fantazii a pod jednotlivé postavy si sám dosazoval konkrétní postavy, známé ze svého okolí, kteří mohly mít přesně tu vlastnost, jež byla charakterická z popisu. Takto si sám čtenář jeho tvorbu podle sebe upravil a kniha tímto sama nabývala na oblibě. Čerpání z lidských osudů se Moliérovi velice vyplatilo. Je to bezedná studnice námětů a pro prostý lid, šlechtu velice zábavné téma. Pro každou skupinu vrstev chápaná podle svého zařazení ve společnosti. Lidská vlastnost, těžit z neštěstí druhých, prožívat jejich osudy, mít svého hrdinu i darebáka je přesně to, co Moliére vycítil jako nejdůležitější ve své tvorbě a v době, kdy byla velice napjatá situace i na královském dvoře, že jeho literární a divadelní tvorba odhalily nesčetněkrát společenské události. To vše vedlo Moliéra k jeho výbojnému postoji vůči Zbožné kabale, kterou církev vytvořila jako stát ve státě a která ohrožovala královskou moc Ludvíka XIV.. Moliér sám poznal na vlastní kůži tuto světskou moc církve a poznal v ní i velké nebezpečí pro veřejnost. Základní smysl Lakomce je v tom, že v této hře dovedl Moliére postihnout náruživost své vlastní třídy, tíhnoucí k nelidskému mamonu, který z člověka dělá otroka zlata a bohatství a zbavuje ho pospolité družnosti, bez níž člověk není člověkem. O Moliérovi by bylo možno říct, že jeho ovoce je z těch, co zrají později. A že tedy potřeboval dlouhé doby, než se jako básník a dramatik našel. Bylo třeba, aby Moliére strávil plných třináct let (1645-1658) jako člen a pak ředitel kočující divadelní a herecké skupiny na francouzském venkově, kde mohl ostře pozorovat tu podivnou symbiózu feudální šlechty s málo uvědomělým měšťanstvem, v níž uviděl zdroj tragikomického obrazu společenského vývoje francouzského. Moliére od svého mládí se cítil jako dědicem starofrancouzské frašky, která se dovedla drsně vysmát lidským a společenským deformacím, hlouposti, prohnanosti, lidské ubohosti, přepjatosti, nepřirozenosti projevu, profesionální zmechanizovanosti člověka a všem absurdním formám lidského bytí. Že si Moliére uchoval tvůrčí svobodu i jako ředitel královské divadelní skupiny, je jasno i z toho, že se zdaleka nepodřídil estetickým normám doby, které chápaly i umění jako státní absolutismus a předepisovaly mu, co by plnilo vůli krále a nejvyšších stavů.(odtud jeho odboj proti všemu, co narušuje přírodu člověka, proti náboženství a mravnímu pokrytectví, proti sobeckosti, proti lékařskému šarlatánství, které potlačuje přírodu člověka, proti lakotě atd.) Nelze říci, že by Moliére byl básníkem vývoje francouzského světa k absolutismu, jako jím byl Pierre Corneille. Právě naopak. Buržoazní východisko Moliérovo ukazovalo jasně na to, že pokládal absolutismus Ludvíka XIV. spíš jen za dočasnou možnost pro období, které začalo Frondou,
velkou vzpourou vysoké šlechty proti moci královské. Přesto se Moliére cítil podporou královou dost silný, aby vyslovil své smělé soudy nad šlechtou, duchovenstvem, nad Zbožnou kabalou i nad těžkými vadami vlastní třídy, nad lakotou, nad zbabělostí k feudálním stavům atd. Moliére přešel do dějin jako jeden z největších dramatiků všech věků, protože vytvořil pro své zcela zvláštní vidění života, člověka a společnosti specifický žánr-tragikomedii. Ve svých vrcholných dílech rozvíjí totiž děje, které svou závažností a svou obsažností se blíží k tragice, ale síla jeho vidění dovede nadnést tragickou tíhu událostí v komickou emoci. I Shakespeare dovedl spojit tragické vidění života s komickým nadhledem. V romantismu se tragikomedie stává i žánrem groteskním. ( jako např. Král se baví, Ruy Blas od V. Huga, kde na konci století například Cyrano z Bergeracu má význačné rysy tohoto žánru). Moliérovo neštěstí bylo v tom, že král Ludvík XIV. ho cenil mnohem výš jako komického herce, ale neměl valné pochopení pro jeho básnickou tvorbu. I přes to, že ve svém životě Moliére těžce onemocní tuberkulózou, umírá mu malý syn a jeho manželství s herečkou Armandou Béjardovou je nešťastné, nemocný básník poznává vášeň žárlivosti a bezmoc stárnoucího nehezkého muže vedle mladé, krásné a bezcitné ženy. Bylo třeba velké síly, aby v takové situaci básník nezklamal. A nezklamal, protože si uvědomil, že sílu pokrokové myšlenky, v níž je kus budoucí společenské pravdy, nemůže ohrozit ani největší fyzická síla. Moliére pochopil, že boj, který rozpoutal on, je boj za lidštější svět a život, za budoucnost člověka. Toto vědomí mu dávalo sílu k dílům, která z něho natrvalo zůstanou. Don Juan(1665), Misantrop (1666), Lakomec (1668) a poslední definitivní verzi Tartuffa, která konečně spatřila světlo rampy r. 1669.

Klasicismus ve Francii je rozdělen na vysoké žánry ( óda, epos, tragédie ) a nízké žánry
( bajky, komedie, frašky ). Jediný francouzký klasik je Moliére: jeho další díla jsou Zdravý nemocný, Měšťák šlechticem a další.
Osvícenectví má čtyři znaky: racionalismus, materialismus, toleranci a humanitu.
Vrstevníci Moliéra: encyklopedista Denis Diderot, Voltaire, J.J.Rousseau, Němečtí osvícenci, jako je např. F. Schiller, J.W. Goethe.
Autor sám byl největší komediograf. Celý život zasvětil divadlu jako autor, herec, režisér a ředitel divadelní společnosti. Na jevišti také zemřel po představení své poslední hry. Jako dramatik se přidržoval dvou prospěšných vzorů: domácí frašky a italské komedie. Napsal
33 komedií, z nichž dobrá polovina tvoří dodnes páteř komediálního repertoáru nejen ve Francii.