Kytice

Nakladatelství: Rebcovo nakladatelství v Praze, 1947
Ilustrace: Jaroslav Jareš

O autorovi: Karel Jaromír Erben (1811-1870) – básník, historik, sběratel lidové slovesnosti, vydavatel staročeských literárních pohádek, překladatel, novinář.
Narodil se v Pokrkonoší v Miletíně v řemeslnické a písmácké rodině. Vystudoval práva a filozofii. Jako sekretář Českého muzea sbíral po venkovských archivech studijní materiál – látku k historii českých rodů a také lidové písně a pohádky. Redigoval Pražské noviny a v roce 1851 se stal archivářem města Prahy.
Zabýval se hlavně literárními a politickými dějinami a národopisem. Vydal řadu památek staršího písemnictví, zejména českých spisů Mistra Jana Husa.
Vedle vědecké práce také sbíral lidovou slovesnost – písně, pověsti, pohádky a říkadla – nejen české, ale slovanské vůbec. Díky svému hudebnímu nadání si zapisoval i nápěvy. Jako národopisec se snažil rekonstruovat původní podobu lidové slovesnosti jako souboru hodnot svědčících o charakteru národa.
Píše v době národního obrození (předchází romantismus).
Další díla: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, Písně národní v Čechách, nedokončený soubor českých pohádek – Zlatovláska, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pták Ohnivák a liška Ryška
Erben jako inspirace pro další spisovatele, výtvarníky a hudebníky:
Spisovatelé: J. Neruda, J. Vrchlický, J. Durych, J. Wolkera
Výtvarníci: J. Mánes, M. Aleš, J. Zrzavý
Hudebníci: A. Dvořák, Z. Fibich


O knize:
a) Celková charakteristika:
- 13 baladických básní (původně 12), romantické rysy (X vymykání, polemizování), obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život ( životní úděl člověka), vliv bájí, záměr jednotlivosti (viz titul)
- základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly (bezmocnost), základní vztahy mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), zvláště vztah matky a dítěte (motiv mateřské lásky nebo nelásky), motivy viny a trestu (narušení základních vztahů vede ke konfliktu), osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vsoký a nevyhnutelný trest)
- jediná Erbenova básnická sbírka, vychází v roce 1853, nejdříve byla vydávaná v časopisech
- časoprostor básní je neurčitý, symbolický (les, jezero, chalupa)
- inspirace : české báje

b) Děj a kompozice:
- Důmyslný promyšlený stavební záměr → vzájemně si tematicky odpovídají básně 1. a poslední, 2. a předposlední → zrcadlově protilehlé na základě shodných atributů
- Kytice a Věštkyně → motiv národního smutku a naděje, matka (matka převtělena v květ mateřídoušky) = vlast, národně buditelské a politické poselství
- Poklad a Dceřina kletba → motiv mateřské viny, narušení vztahu mezi matkou a dítětem
- Svatební košile a Vrba →vztah mrtvých k živým
- Polednice a Vodník → nepřátelské nadpřirozené bytosti
- Zlatý kolovrat a Záhořovo lože → motiv dobra, pohádkový námět, vina, pokání a vykoupení
- Štědrý den (měla proti němu stát Svatojánská noc, ale nedokončena) a Holoubek (měl být středem sbírky) → kontrast motivů štěstí a smutku, lásky a smrti
- Lilie → balada přidána ve 2. Vydání (1861)
- Venkovské prostředí, čas objektivního vyprávění je absolutní




c) Jazyk a styl:
- Výrazný rým, zvukomalba, přirovnání, metafora, epiteton, personifikace, apostrofy, elipsy, živé dialogy, názorná popisnost postav a přírody
- lyrickoepické básně formou lidových balad
- i jiný druh epiky – pohádka (Zlatý kolovrat), pověst ( Věštkyně), legenda ( Záhořovo lože), pohanský mýtus (Polednice), místní lidová pověst (Poklad)
- využití jazyku → typické pro lidovou poezii a umělecký básnický text
- výrazné romantické prvky → líčení přírodních reálií ( motivy hřbitovů, lesů či jezera) a nadpřirozené bytosti

d) Hlavní postavy:
- Celková charakteristika postav: hrdinové smířlivě přijímají svůj osud (dobrý i špatný), za své prohřešky ( úmyslné i neúmyslné) jsou posuzováni dle mravního kodexu, pokorně snášejí trest za vinu, nerozhoduje společenské prostředí ani čas (X spisovatelé romantismu)
- Hlavní roli hrají ženy (X Záhořova lože) → poslání matky (zamyšlení nad mateřskou láskou, její velikostí i úskalími)


e) Vliv díla:
- Film, divadlo, hudba i výtvarné umění
- 70. léta 20. Století dramatizace Kytice Jiřím Suchým z divadla Semafor
- Rok 2000 → film F. A. Brabec ( sedm zpracovaných básní)
- Položení základu české moderní balady

f) Pojmy:
- Kodex – sbírka rukopisů a dokumentů, zákoník
- Apostrofa - oslovení nepřítomné osoby ideje nebo věci
- Elipsa - nevyjadřování slov nebo vět podle daného větného schématu očekávaných, výpustka
- Epiteton – druh obrazného pojmenování, přívlastek, který je v uměleckém textu užit proto, aby zdůraznil určitou vlastnost zobrazovaného předmětu nebo jevu, aby oživil text, aby vyjádřil autorovy emoce nebo, aby odkryl nějako dosud nám neznámou vlastnost. Má především funkci estetickou a jeho umělecký účinek je dán jeho působivostí, neotřelostí, napětím a mnohdy překvapivostí (např.: zlatoskvoucí, bouřný, čarokrásný). Dělí se na: básnický přívlastek stálý ( např.: rychlonohý Achilles, udatný hrdina) a básnický přívlastek zdobný (např. : tyrkysové nebe).
- Reálie - věcné údaje, charakteristická dílčí fakta
- Balada – (X romance), lyrickoepická báseň pochmurného ladění a jejíž děj směřuje k tragickému závěru. V baladách dochází většinou k proměnám lidí – například v rostlinu, kámen, v bájnou postavu atd. Hlavní postava balady je většinou konfrontována s nadpřirozenými, bájnými bytostmi, jež představují nepřátelskou moc přírody, hrdina se ale může střetávat se zlem pocházejícím od lidské společnosti – zrada, žárlivost, nenávist atd.

g) Knižní konstelace:
- Úvodní slovo → opěvování a představení Erbena od Miloslava Notného
- Básně
- Poznámky → kořeny a původ básní (inspirace, převzetí apd.)
- Obsah
- Zpracování (ilustrace, tisk, cena apd.)

h) Můj vlastní názor:
Kniha mě zaujala už na základní škole, když jsme se měli memorovat baladu Polednici. V tu dobu jsem doma našla celý svazek knihy a po večerech si jí předčítala nahlas. Už tenkrát pro mě byla čtivá a zábavná. Neváhala jsem a zanedlouho jsem sáhla i po filmové podobě, kterou jsem si pouštěla neustále dokola.
Pamatuji si, že mě děsila Svatební košile, zejména scéna v márnici.
Mezi mé favority patří Poledni, Vodník a dnes i Svatební košile.
Kytici bych zařadila mezi svojí nejoblíbenější četbu.








1. Kytice:
Svou sbírku z "pověstí národních" zahájil Erben básní nazvanou Kytice. Zkomponoval ji nově tak, aby tvořila ideový a programový úvod k celému souboru. Také tato báseň vychází z lidové pověsti, která se prý vypravuje v Klatovském kraji. Báseň také odůvodňuje, proč se celá knížka jmenuje Kytice. Sbírka je prý uvita ve skrovnou kytici z květů mateřídoušky, vyrostlé na matčině hrobě. Osiřelé děti pak z jejích kvítků čerpaly útěchu. Takovými květy mateřídoušky jsou i prosté pověsti naší vlasti, kterými Erben mínil získávat srdce osiřelých synů a dcer matky vlasti. Hned v úvodu tedy zazněl silný vlastenecký akcent.
Např. úvodní verše: "Zemřela matka a do hrobu dána, // siroty po ní zůstaly." - zde nemá Erben na mysli nic jiného než Matku vlast. Současníci tomuto symbolu velmi dobře rozuměli, protože se sami cítili sirotami a truchlili nad zmařenými nadějemi z roku 1848. (celé převzato z http://monocle.blog.cz/0803/karel-jaromir-erben-kytice-z-povesti-narodnich-charakterictika#comment77281603, neznám souvislosti a při četbě jsem nepochopila souvztažnosti s vlastí, zde jsou dobře vysvětleny)

2. Poklad:
O Velkém Pátku běží svátečně oblečená žena s dítětem lesem, spěchá do chrámu Páně. Najednou se v lese ztratí. Zahlédne otevřenou skálu. Už od vchodu do skály je jasně vidět velký poklad. Drahokamy, rubíny…. To vše nabere do svých rukou, nechá tam dítě ležet a běží domů si poklad odložit. Vrací se zpátky ke skále a nabírá další poklady, dítěte si nevšimne… Vrací se potřetí, ale skála už je zavřená. V tu chvíli si vzpomene, že tam zapomněla své dítě. Po návratu se vše, co posbírala, promění v hlínu a kamení.
Truchlící matka teď musí v zoufalství čekat celý rok, než se skála opět otevře.
Po roce spěchá ke skále, kde nachází své dítě zdravé. Pokladu si už ani nevšimne, jen popadne své dítě a v radosti se vrací domů.
Ukázka:
A do klína opět sáhne
plnou zlata hrst vytáhne
vloží dítěti do klínka:
„Hlehleď, co ti dá maminka!
Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu:
cincin! poslyš, jak to cinká!
Počkej jenom ještě trochu,
hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej, děťátko,
počkej ještě jen drobátko.“

3. Svatební košile:
Mladá dívka se modlí k Panně Marii za svého milého, který odešel do ciziny válčit. Její milý se jí zjeví za okny a láká jí, ať jde s ním. Dívenka si vezme na cestu růženec, křížek na krk a modlitební knihy. Milenec jí vláčí lesem a přes kameny a postupně zahazuje její věci, protože je prý tíží.
„Moc , má panenko, moc se ptáš!
Jen honem pojď – však uhlídáš.
Jen honem pojď – čas nečeká
a cesta naše daleká. –
Co máš , má milá, v pravici?´´
„Nesu si knížky modlící. ´´
„Zahoď je pryč! To modlení
je těžší než kamení!
Zahoď je pryč! Ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš. ´´
Cestou se ho dívenka ptá na to, jak se má, jak a kde žije….
Když dorazí na místo, uvědomí si milá, že je na hřbitově a že její přítel je živoucí mrtvola.
„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?“

„Ach proboha, ten kostel snad?“

„To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov — a těch křížů řad?“

„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!“

„Ó nech mne již, ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!“

„Nic se, má milá, nic neboj!
Veselo u mne, všeho hoj:
masa dost — ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé! —
Co máš v uzlíku, má milá?"

"Košile, co jsem ušila.“

„Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.“

Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
„Nic ty se neboj, na mě hleď
a skoč za uzlem přes tu zeď.“

„Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!“

Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výše sáhů pět —
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost —
nenadál se zlý její host!
Dívenka se ocitla v márnici, kde na stole ležela mrtvola. Milý zvenku přemlouvá mrtvolu, aby mu otevřela vstup do márnice, dívenka ji přemlouvá, ať zůstane ležet, dává jí požehnání. (tato scéna se opakuje ještě 2x)
Zakokrhá kohout a začne svítat. Sluneční paprsky prorážejí do márnice a mrtvola padá k zemi. Panenka se zdvihá hlavu vzhůru a má šedivé vlasy. Vychází ven a po celém hřbitově na křížích jsou košile, které ušila pro svého milence.

4. Polednice:
U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Matka se v poledne snaží udělat oběd, ale dítko hrozně zlobí a dělá povyk. Matka nemá na dodělání oběda chvíli klidu, snaží se dítě zabavit, ale nic nepomáhá, tak zavolá polednici.
Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ — „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšníci!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — polednici!
Matka si uvědomí, že polednici přivolat nechtěla, přitiskne si dítě k ňadrům a začne ho utišovat. Víc a víc si tiskne dítě k poprsí, hrůzou z polednice omdlí.
Polednice odchází a do dveří přichází otec z práce. Choť ještě vzkřísí, ale dítě už je mrtvé, sama matka ho udusila.

5. Zlatý kolovrat:
Lesem se projíždí pán, uvidí krásnou dívku spoře oblečenou se pod vodou mýt. Následuje ji až do jejího domu. Tam ho přivítá její macecha. Pán ji žádá o její dceru nevlastní, slibuje jí hory doly, ona mu však nabízí vlastní dceru svojí.
Druhý den se mají všechny tři vydat na hrad za pánem.
„Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas;
však jsem já ani netušila —
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!“

„Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj;
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala —
nu jen zdráva buď!“

„Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť;
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani —
pojď jen honem, pojď!“

„Matko, matičko, řekněte
nač s sebou ten nůž béřete?“ —
„Nůž bude dobrý — někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu —
pojď jen honem, pojď!“

„Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?“
„Sekera dobrá — někde v keři
useknem hnáty líté zvěři —
pojď jen honem, pojď!“

A když již přišly v chlad a keř:
„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
Macecha se svojí vlastní dcerou Doru usmrtí a pokračují v cestě na hrad, kde proběhne veselka a obě se zde usadí.
V lese chodí stařeček se svým synem a vše, co se v lese stalo, zřeli.
Pošle ho na hrad se zlatým kolovrátkem, zlatou přeslicí a zlatým kuželíkem a přikáže mu, ať ty věci vymění za dvě oči, dvě nohy a dvě ruce. Synáček všechny věci vymění s hamonivou matkou a dcerou a utíká zpátky do lesa, kde stařeček vzkřísí Doru.
Pán se mezitím vrátí na hrad a povzbuzuje svojí „milou“ ke hře na kolovrátek, chce po ní, aby mu upletla zlatou nit. Jakmile se nevlastní sestra Dory dotkne kolovrátku, kolovrátek začne mluvit.
„Jaký to kolovrátek máš?
A jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr — zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila —
vrrr — zlá to nit!“

Matka, když vidí, že bude zle, sesbírá všechno zlato na hradě a utíká spolu s dcerou pryč, po cestě je roztrhají vlci. Pán se vydá hled Doru do lesa.
Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

6. Štědrý den

(první část vypráví o ženě)
Mladá žena si před adventem přeje ženicha a on opravdu přijde.

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

„Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!

Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo její dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! —
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!“

Druhá část – popsání starých zvyků

(třetí část – dvě dívky, které potká opačný osud)
Marie a Hana chtějí vidět svojí budoucnost a tak se vydají k jezeru se sekyrkami.
Sekají do ledu a zjeví se jim jejich budoucnost.
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?“

„Ach, vidím domek — ale jen v šeře —
jako co Václav ostává —
však již se jasní — ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu — znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne —
můj milý bože! Václav sám!!“

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?“

„Ach, vidím, vidím — je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho —
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými —
však mi se rozednívá již: —
jsou to družičky, a mezi nimi
proboha! rakev — černý kříž!“

Hanka se vdá a Marie umře.
Potí Hanka sedí ve světnici a vzpomíná na Marii, jak spolu točily kolovrátek a povídaly si o svém přání.

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!“

Je lepší nepátrat o své budoucnosti.




7. Holoubek:
Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá, hezká vdova.

Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. —

Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo,
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže,
a když muž ti umřel,
vezmi mne za muže.“ —
První den myslí ještě žena na svého muže, oplakává ho.
Druhý den již bylo ticho a třetí den si ani nevzpomněla.
A tak se koná veselka, kde jí její nový muž našeptává, že její nebožtík už je stejně pohřben a že nic neslyší.
Časem na nebožtíkově hrobě vyrostl dub, na kterém sedával holoubek. Pokaždé, když tam žena přišla, vrkal pravdu o nebožtíkovi.

Nepuká tak jiným
jako jedné ženě:
z hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí;
aneb mi zahoukej,
a se mi rozskočí!“ —
Žena už to nemůže dál vydržet a tak sama najde svůj hrob v nedalekém potoce.

8. Záhořovo lože :
Otec upíše svého syna ďáblu. Syn (poté v roli poutníka) se pak vydá do pekla, aby se osvobodil a dostal listinu, na které je upsán. Cestou potká Záhoře, který zabíjí všechny pocestné a chce zabít i jeho, ale mládenec (poutník) mu vysvětlí kam a proč jde a musí Záhořovi slíbit, že mu potom poví, jak to v pekle vypadá. Uplyne rok a poutník se vrací z pekla. Vypráví Záhořovi vše, co tam zažil, viděl a jakým způsobem dostal od Satana svojí listinu.

Rozlítil se satan a v zlosti své velí:
„Vykoupejte jeho v pekelné koupeli!“
Učinila rota dle jeho rozkazu,
připravila lázeň z ohně a mrazu:
z jedné strany hoří jako uhel vzňatý,
z druhé strany mrzne v kámen ledovatý;
a když vidí rota míru naplněnu,
obrací zmrzlinu opak do plamenů.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
a ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul satan, rota odstoupila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. —

Rozlítiv se satan, káže ve svém hněvu:
„Nuže ať obejme pekelnou děvu!“ —
A byla ta děva z železa skuta,
rámě vztažené k toužebné milosti:
přivinula ďábla na svá prsa krutá,
a zdrceny jsou všecky jeho kosti.
Strašlivě řve ďábel, jako had se svíjí,
a ho pak již smysl i cit pomíjí.
Tu pokynul satan, panna povolila,
a síla zas nová ďábla oživila.
Ale když propuštěn opět dýše lehce,
krví psané blány přec vydati nechce. —

I zařičel satan poslední své slovo:
„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“ —

„V lože Záhořovo? V Záhořovo lože?“ —
volá v uděšení muž divý v lese,
hrozné tělo jeho osikou se třese
a pot vyráží z tuhé čela kože.
„Lože Záhořovo! — Záhoř je to jméno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala
a vlčí kožinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože —?
Však pověz mi ty — ty sluho boží,
co čeká Záhoře na pekelném loži?“ —

„Spravedliva jest pomsty boží ruka,
leč ukryto věčné jeho usouzení:
neznámá mi sice tvá pekelná muka,
ale tvých zločinů nic menší není.
Nebo věz, že ďábel, slyše ona slova,
zhroziv se pokuty lože Záhořova,
krvavý zápis vrátil bez prodlení!“ —

Záhoř se zděsí, poví poutníkovi vše o svých vraždách a začne svých činů litovat. Poutník mu řekne, ať se kaje a modlí k Bohu. Za 90 let se poutník (už jako biskup) vrátí na ono místo, kde najde Záhoře v podobě kořenu, ve stejný okamžik oba umírají a jejich duše se vznesou jako bílé holubice k nebi.






9. Vodník:
Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
„Sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.“


Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu.“

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.
Dívenka se vydá i přes varování matky, která měla zlý sen, k jezeru vyprat své prádlo. Jakmile smočí jeden šáteček, voda jí stáhne do hlubin.
Dívenka se provdá za vodníka a zplodí spolu dítě.
Hajej, dadej, synku můj,
můj malý vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati
smutná na matičku?
Dcerušce se stýská po její matce, tak prosí vodníka, aby ji pustil aspoň na chvíli za ní.
Přes velké přemlouvání vodník svolí své choti vyjít za matičkou.
Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě;
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě.“
Jakmile matka spatří svojí dceru, je štěstím bez sebe. Obě se radují a úplně zapomenou na čas.
Přišel večer. — Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,
matka s dcerou v komoře.
„Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě
žádné moci nahoře.“ —

Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvéře:
„Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře.“ —
„Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!“ —
Matka nechce pustit svojí dceru zpět k vodníkovi, brání ji a řekne vodníkovi, ať donese jejich díťátko před jejich práh.
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká;
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
„Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá;
matko má, matičko zlatá,
strachuji se vodníka!“ —

Něco padlo. — Pode dveřmi
mok se jeví — krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží —
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy
Vodník tak učiní, ale dítěti oddělí hlavičku od těla.

10. Vrba:
Muž se diví své ženy, která je přes den úplně zdravá, ale v noci zří jak tělo bez duše. Zjistí, že žena se převtěluje ve vrbu a žije dvojí život. Muž, který je sobecký a nechce se o ženu s nikým dělit, vrbu pokácí, ale tím zároveň zabije i svojí ženu. Muž se zděsí svého činu s chce jej napravit. Duše jeho ženy mu napoví.

Ó ty vrbo, vrbo bílá,
což jsi ty mne zarmoutila!

Vzalas mi půl živobytí:
co mám s tebou učiniti?“ —

„Dej mne z vody vytáhnouti,
osekej mé žluté proutí;

dej prkének nařezati,
kolébku z nich udělati;

na kolébku vlož děťátko,
ať nepláče ubožátko.

Poradí mu, aby zasadil proutí z vrby do země a až vyroste, aby z něj udělal kolébku a píšťalku pro jejich dítě. Tak může být dítě navždy spojeno s matkou.




11. Lilie:
Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti —
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati.“
Ženě splnili její přání a pohřbili ji do lesa. Zanedlouho na jejím hrobě vzkvetly bílé lilie a každý, kdo je uviděl, je chtěl.
Lesem projíždí pán, který honí bílou laň, všimne si bílé lilie, poručí sluhovi, aby ji vykopal a odnesl domů. Sluha střeží lilii a třetího dne si všimne, že běhá po zahradě a divně mluví. Zavolá tedy pána a ten jí nabídne ukryt před slunečním žárem, ale musí si ho vzít. Ona tak učiní a porodí mu syna.
Jednoho dne pán musí odjet do boje. Určí svojí matku opatrovnicí lilie.

Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce — pobořena síň:
„Zhyn, paní noční, zhyn, obludo, zhyn!“

Pán jede domů — dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
„Tvé pacholátko již ti nežije
a po tvé paní — zvadlá lilie!“

„Ó matko, matko, ty hadice zlá,
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!“





12. Dceřina kletba:
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má
což jsi se tak zasmušila?
Veselá jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!

„Zabila jsem holoubátko,
matko má,
zabila jsem holoubátko —
opuštěné jediňátko —
bílé bylo jako sníh!"

Holoubátko to nebylo,
dcero má,
holoubátko to nebylo —
líčko se ti proměnilo
a potrhán je tvůj vzhled!

„Och, zabila jsem děťátko,
matko má,
och, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko —
žalostí bych pošla hned!"
Na oplátku za svůj čin zvolí popravu. Její poslední slova vzkazují jejímu milému požehnání a matce kletbu za to, že jí nechala volnou ruku.

„Kletbu zůstavuji tobě,
matko má,
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!"

13. Věštkyně :
Tato závěrečná báseň se týká historických událostí naší vlasti.
Věštkyně vypráví o Přemyslovi a jeho nedooraném poli, o Ludmile a také o tom, co čeká náš národ.