Malý princ

Ze zacátku se objevuje porovnání dětské a „dospělácké“ představivosti. Šestiletý chlapeček namaluje hroznýše, jak tráví slona, protože v jedné knize zahlédl jiný obrázek, jak hroznýš polyká šelmu. Dověděl se, že jí pouze polkne a další půl rok jí tráví. To ho zaujalo. Svůj obrázek jakožto uměleckou tvorbu ukázal dospělým a ptal se jich, co si myslí, že to je. Ti však bez váhání odpověděli, že je to samozřejmě klobouk. A ješte k tomu mu vynadali, ať se raději učí zeměpis a podobné předměty, ostatní je zbytečné.
To, nad čím děti přemýšlejí a snaží se přijít na to, proč to tak je, dospělí berou jako samozřejmost a nezajímá je to. Pak už tedy nekreslil a ani se kreslit nenaučil. Musel si najít něco jiného na práci, a tak se naučil řídit letadlo. Jak si tak létal po světě, porouchal se mu na Sahaře motor. Byl daleko od obydlené oblasti. Unavený usnul uprostřed pouště. Později ho probudil tenký hlásek : „Prosím pěkně...nakresli mi beránka...“ Protože kreslit neuměl, jen svého trávícího hroznýše, namaloval mu ho. Byl velmi překvapený, že chlapeček jeho dílo poznal.
A tak mu po několika pokusech nakreslil bedničku, ve které je prý beránek. Malý princ se strachoval jestli pro něj bude mít dost trávy, protože je jeho planetka velmi malá, .. - měl velmi dobrou fantazii. Malý princ pilota naučil, že se musí velmi dobre starat o baobaby, aby příliš nevyrostly. Pak by se jeho kořeny mohli příliš rozrůst a zahubit všechny rostliny kolem sebe. Tím chtěl asi naznačit, že by se lidé měli starat o své povinnosti dřív, než bude pozdě. Malý princ mu vyprávěl o tom, jak má strašne rád západy slunce. Jakoby slunce dávalo příkaz přírodě, aby ztichla. Dále o své květince, byla jediná na jeho malé planetce, byla tak krásná a na sebe pyšná. Vždy, když vyšlo zas slunce se její okvětní lístky rozevřely a nasávaly sluneční paprsky. Považoval ji za svou opravdovou a jedinou přítelkyni. S vyhaslými sopkami si moc nepopovídal. Myslela si, že je jedinecná a chtěla být jedinečnou. Ona jediná začínala mluvit jako první. Když ze své planetky odešel, chtěl poznat i ostatní asteroidy.
Na tom prvním bydlel král s hermelínovým pláštem. Ten strašně rád pořád něco přikazoval. Byl na své planetce sám, a tak byl rád, když uviděl Malého prince. Měl takovou rozumnou úvahu, věděl, že když bude žádat po svých služebnících, i když žádné neměl, něco nemožného a oni to neprovedou, bude to jeho chyba. Což je logické, ale tento pán se spíše vymlouval z toho, že nemůže vládnout všemu ani hvězdám.
Druhá patřila domýšlivci. Byl rád, když ho někdo obdivoval, na to nosil také veliký klobouk, to aby mohl smekat. Když byl na své planetě sám, tak ho nikdo ani obdivovat nemohl.
Třetí planetka patří pijanovi. Jeho malá planetka byla pokrytá pouze láhvemi alkoholu. A proč tolik pil? Protože se styděl za to, že pije. Ovšem nedává to smysl, ale když vám něco tvrdí lidé pod vlivem alkoholu, tak to také nedává smysl.
Byznysmen bydlel na té čtvrté. Ten jen a jen pocítal svůj majetek. Patřilo mu to, čeho bylo kolem nejvíce - hvězdy. A jak ho tak pořád přepočítával, připadal si přitom strašně vážným člověkem.
Na páté planetce byl lampář se svou svítilnou. Jako jediný připadal Malému princi směšný. Stále rozsvěcoval a uhasínal svou svítilnu. Alespon se nestaral jen o sebe. Sice to je nudná práce, ale je to práce, jsou tím někomu užiteční, starají se o něco, dodržují řád a spoustu jiných věcí, které sebou přináší zaměstnání.
Šestá byla největší z těch ostatních. Starý zeměpisec na ní spisoval své obrovské knihy. Tam se Malý princ dověděl, že jsou květiny pomíjivé a to ho zamrzelo. Byl velmi nešťastný, nechtěl, aby se jeho květince něco zlého přihodilo. Byla jeho přítelkyní!
Poslední planeta, kterou Malý princ navštívil, byla Země. Tu mu doporučil zeměpisec. Spadl zrovna do Afriky, kde nebylo ani živáčka. Jen had se mu proplazil okolo nohy. Pověděl mu, že na Zemi je velmi mnoho lidí, ale i mezi nimi se človek může cítit sám. Had byl velmi chytrý a mluvil v hádankách. Malý princ se na poušti setkal jen s jednou květinou. Byla taková obyčejná, ne jako jeho pyšná, krásná květinka. Když pak vstoupil na jednu horu a chtěl se skamarádit s lidmi, opakovala mu ozvěna jeho slova. Tím došel k závěru, že lidé nemají žádnou představivost. Šel dlouho, až došel k zahradě plné růží, plné květinek, jako byla ta jeho. A to pro něho byl veliký šok. Uvědomil si, že má jen obyčejnou růži a pár malinkých sopek, uvědomil si, že není veliký princ. Tu k němu přišla liška a chtěla, aby si ji ochočil. Řekla: "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě." Tak si ji Malý princ začal pomalu ochočovat, ale nesměl mluvit, protože liška mu pověděla: "Řeč je pramenem nedorozuměni." A když už si ji ochočil a musel odejít, tak mu liška sdělila: "Stáváš se navždy zodpovedným za to, cos k sobě připoutal." Malý princ si uvědomil, že takto to je s ním a s jeho růží.
Vydal se tedy na cestu a spatřil výhybkáře sedícího na lavici. Stále tam jezdily vlaky - hned tam, hned sem. Malého prince to udivilo. Dozvěděl se, že lidé nejsou nikdy spokojeni tam, kde jsou, proto jezdí na nová místa. Dále potkal obchodníka s pilulkami, které utiší žízen. Tím ušetří človeku týdně padesát tři minut.
Pilot se zamyslel nad chlapcovým vyprávěním, co by dělal s tím časem? .. šel by ke studánce. Protože byl na poušti už osmý den a docházela mu zásoba vody. A tak se oba vydali hledat nějakou studnu. Povídali si o tom, co dělá věci krásné. Pak Malý princ usnul a pilot ho nesl v náručí, v tu chvíli spatřil studánku. Bylo to krásné, když se rumpál rozeznel jakoby zpíval a oba dva konecne spatrili kapky vody.
Malý princ měl stále starost o svou květinu, a tak poprosil pilota, aby beránkovi nakreslil náhubek. Pilot šel opravit své letadlo, a když se vracel, spatřil chlapce jak sedí na okraji kamenné zdi a domlouvá se s hadem. Chtěl se vrátit na svou planetku, za svou květinkou, byl za ni přeci zodpovědný. Tak se domluvil, aby ho had uštkl na tom samém míste, kde spadl na Zem, a tak na Zemi nechá jen své tělo a vrátí se na tu svou hvězdičku. Povídali si celý den, pilot byl z toho velmi nešťastný. A tak šel Malého prince doprovodit k hadovi. Kolem jeho nohy se mihlo cosi žlutého a po chvíli spadl mrtvý do písku.
Pilot se tedy vrátil domů, nikomu nikdy svou příhodu nevyprávěl. Jen se stále trápí s beránkovým náhubkem, zapomněl mu totiž přikreslit k němu řemínek. Doufá, že mu beránek nespase růžicku. A tak prosí, jestli by někdy někdo spatril v Africe na poušti chlapce se zlatěžlutými vlásky a žlutou šálou kolem krku, který nikdy neodpovídá na otázky a také od nich nikdy neodpustí, ať mu rychle dá vědět: „Malý princ se vrátil!“.
Je zde ukázáno jak dospělí lidé ztrácí dětskou představivost a pochopení pro malichernosti.