Babička

Původ Barbory Panklové (rodné jméno spisovatelky) je zahalen tajemstvím. Narodila se ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u České Skalice, výrazně jí ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy. Jako sedmnáctiletá byla provdána za finančního úředníka Josefa Němce, který byl často služebně překládán. Spolu s ním a čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, Litomyšli, Polné, Domažlicích, Uherských Ďarmotech a v Praze. Díky osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti se stýkala s mnoha představiteli české kultury.

Přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, pohádkami a hádankami. Lidová vyprávění ji inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí, které jsou vesměs působivou beletrizací pohádkových námětů. Je autorkou realistických povídek z venkovského prostředí (Divá Bára, Karla, V zámku a podzámčí, Pan učitel) a vrcholné kronikářské povídky Babička.

Babička je vrcholové dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, tak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí.

Zosobněním lidové životní filozofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilémka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale také přírodu doma a kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učenlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina starost o sousedy, kteří se ocitli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s císařem Josefem II. Podvakrát je pozvaná i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen podruhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Může napomoci i slečně Hortenzii, když kněžnu na její tajnou lásku k malíři, který jí byl víc než učitelem. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovi, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu ...), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.