Babička

Babička

Babička vyšla poprvé ve čtyřech sešitech v létě 1855. Od té doby byla vydána více než třistakrát a byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Babička byla psána jako povídka o příkladné velikosti českého člověka i jako vzpomínka na dětskou minulost Němcové.

Vše začíná příjezdem staré venkovanky na osamělé Staré bělidlo. Babička přijíždí, aby pomohla v domácnosti a u dětí své dcery, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Velmi rychle tato starosvětská žena s moderními názory začne určovat chod domácnosti, těší se i autoritě v širším sousedství. Na Starém bělidle zůstane až do své smrti. Tímto okamžikem a chválou, kterou babičce vzdává kněžna se povídka uzavírá.

V osmnácti kapitolách povídky je vyprávění rozprostřeno mezi dvě události - babiččin příjezd a její smrt. Tyto dvě události nejsou spojeny jedním uceleným příběhem, reálný časový postup se v povídce ztrácí.

Povídka Babička je tedy prózou, která je převážně nedějová, vše zajímavé a napínavé v životě hlavní postavy (Babičky) se už stalo, dozvídáme se o tom pouze z různých retrospektiv (tři vyprávění o její minulosti). Ústřední dějový příběh je nahrazen řadou drobných příběhů, drobných událostí, které mají vyjádřit obvyklost babiččina života. Jak vypadal její všední den od rána do večera, kdo se pravidelně denně, občas nebo náhodně zastavoval u Prošků, kam babička chodívala pravidelně na návštěvu, jak většinou vypadal rok na Starém bělidle od léta do jara. V této všední stereotypnosti se zřetelně odkrývá její "obyčejný" život, a jeho obvyklost ukazuje na jeden ze základních charakterových rysů babičky - její stálost ve svých názorech. Babička je také postavou, vydávající svědectví o staré vesnici, která se v její osobě přestěhovala do ratibořického podzámčí. S touto postavou tedy v povídce souvisí zvyky, obyčeje a svátky lidu, představující se ve své rozmanitosti.

Velmi zajímavou postavou v povídce je Viktorka, kolem které se ve dvacátém století vedla řada polemik - o jejím významu v celé povídce, o postavení této figury a jejího osudu v příběhu. V jasném světle Starého bělidla je Viktorka znamením temného neštěstí, jejím domovem je les, prostor po staletí v bájích a v umění spojovaný s nebezpečím. Její cesta za láskou a příčiny vlastního neštěstí jsou v díle zahaleny tajemstvím.

Z babičky samotné pak vyzařuje klid a vyrovnanost, má schopnost vyrovnávat různé události a vést je ke kladnému vyznění, a přece je v povídce stále připomínán i opak, neštěstí a bolest, závist, zloba, utrpení. Dozvídáme se o nešťastném Viktorčině příběhu, babička pozná nafoukané městské paničky, pan myslivec si stěžuje na darebáctví panských úředníků. V povídce se objevuje celá řada dalších kontrastů a protikladů (např. babička uprostřed dětí vytváří kontrast zkušeného stáří a rozvíjejícího se mladého života), které dodávají povídce její osobitý čas a vnáší do vyprávění rytmus.

Babiččin přístup k světu je určován samozřejmým životním rytmem zrodu a zániku, radosti a smutku, lásky a zápasu. Nic nestojí stranou babiččina zájmu, kolem nikoho a ničeho nedovede jít hluše a nevšímavě, ve všem je kus života, stejně tak jako v ní.

V babičce představila Němcová venkovskou stařenku v osamělém stavení Ratibořického údolí a nad obrazem této hrdinky visí otázka, jaké živé hodnoty v sobě stvořil lidový kolektiv a v čem spočívá celistvost a harmoničnost člověka.