My děti ze stanice Zoo

Christiana bydlela se svými rodiči a mladší sestrou na venkově. Příběh začíná dnem, kdy se celá rodina stěhuje do Berlína, prý za lepším životem. Nejdříve odletěla matka, aby se postarala o bydlení. Oba rodiče svým dětem vždy vyprávěli a básnili o tom, jak bude v Berlíně krásně, jak tam maminka s tatínkem vydělají hodně peněz a každá z dcer bude mít vlastní pokoj v obrovském bytě. Sen se ale rozplynul, otci a matce se nepodařilo založit v bytě seznamovací kancelář, a tak byli bez práce. Nezbývalo nic jiného než se odstěhovat.

Rázem všichni bydleli v malém bytečku na sídlišti Gropiusstadt. Groupiusstadt, to jsou velké věžáky pro pětačtyřicet tisíc lidí, všude to tu smrdí močí od psů nebo dětí, které nestihli doběhnout do bůhvíjakého patra. V „panelovém království“ se hledalo stěží kousek zeleně, a když už se něco našlo, tak buď byl okolo plot, cedule pro zákaz vchodu dětem na trávník nebo všudypřítomní správci a hlídači. A proto největší zábava byly hry ve výtazích nebo sklepě věžáku.

Christiana a sestra to měli ze začátku v obrovském městě těžké, těžko se začleňovali do nového prostředí. Děti z Berlína měly jiné hry, jinak se chovaly, chodily jinak oblékané. Tím pádem i ve škole to nebyl žádný med. Navíc.
Otec odjakživa své děti bil. Christiane sice na něj byla stále pyšná, měl jedno z nejlepších aut na sídlišti a měl rád zvířata. Jenže jednou večer zašel moc daleko. Když se vrátil z hospody, všiml si, že v akvárku chybí jedna Christianina bílá myška, které zrovna neměl moc v lásce. Zeptal se, kde je a dcera mu odpověděla, že prý ji ztratila na pískovišti. Otec se rozzuřil a zbil obě dcery. Matka vždy přihlížela s pláčem ve dveřích, ale teď dostala výprask i ona. Beze slov odešla z bytu, Christiane to popsala jako svůj nejhorší den v životě.

Ráno si matka pro dcery přijela a dočasně se odstěhovaly k její přítelkyni. Tam však nemohly zůstat dlouho, když se vrátily zpět do Gropiusstadtu, otec dělal, že o nich neví, to bylo ještě horší než bití. Matka se blíže seznámila s jedním otcovým přítelem. Byl mladý a jmenoval se Klaus. Matka, Christiane a její mladší sestra se teď nadobro odstěhovaly od otce, bydleli v přízemí činžáku o jednu stanici podzemky dál v Rudowě, Klaus trávil s rozpadlou rodinou čím dál tím více času. Matka byla konečně šťastná, ale Christiane si s Klausem nepadla do oka, byl moc mladý a proto nechápal, že v tomhle věku děti potřebují rodiče ze všeho nejvíc. Hádali se kvůli maličkostem, jako by v bytu někdo přebýval, a proto děti trávily co nejvíce času na ulici, nikdo se po nich nesháněl a Klaus měl dokonce radost, že je v bytu klid. Pro Christianu přišla další velká rána, byla zase o krůček víc sama, její čím dál tím víc úzkostlivější sestra se nepochopitelně odstěhovala za otcem. Ten se prý umoudřil a byl na ni hodný, vše na co si vzpomněla jí koupil. Také si našel starší přátele a nikomu nezapíral, že měl kdysi ženu.

Jako odškodnění vzal Christianu po letních prázdninách na čtrnáct dní do Španělska. Ta si to užila, jenže ve škole to měla najednou těžké, těch čtrnáct dní co tam nebyla jí až příliš chybělo. Všichni ostatní se už spřátelili, byla prostě o krok pozadu. Jenže Christiane si to nenechala líbit, pomalu si získávala u spolužáků respekt. Měla na to přirozený recept, v hodinách odmlouvala a hádala se s učiteli. Byla taková jako by chtěli být ostatní kdyby se nebáli pustit do křížku s dospělým. Seznámila se s jednou prý nejlepší holkou ze třídy, bylo to nemanželské dítě, jmenovala se Kessi, vypadala starší než ostatní a měla o všem přehled. Od ní se naučila chodit za školu. Kessi chodila do domu mládeže – Dům Středu se jmenoval. Pouštěli tam až od čtrnácti, to se ale často nedodržovalo.

Christiane tu poznala novou partu, lidi v ní byli jiní než ty ve škole, navzájem se respektovali, nikdy nebyli tolik hluční, poslouchali Davida Bowieho nebo Zeppelíny. Christiane byla vždycky „ta mladší“ s ostatními si začínala stále víc rozumět, nebo spíš vždycky se je snažila napodobit. Stále chodila za školu, později se vracela domů, ale vždycky si našla nějakou výmluvu. Nejdůležitější byla ovšem parta. Bylo jí teprve dvanáct a začla s nimi kouřit hašiš, všichni na tom byli stejně. Děti z rozvrácených rodin, kterým nikdo nijak nepomohl. Dokázali venku na všechny ty problémy zapomenout. Oproti alkáčům ale nikdy nedělali velkej randál, byli prostě cool, v pohodě. Na všechno se vybodli, kouřili fet, poslouchali správnou muziku a byl v nich naprostej mír.

V Domě středu se taky Christiane seznámila s LSD, pod vlivem téhle drogy zažila úžasnej trip. Kdyby matka tušila, že smích dcery není výjevem puberty, ale je prostě sjetá, kdyby nebyla tak lhostejná a nedůkladná, mohlo vše dopadnout jinak. Christiane měla čím dál tím menší důvod vracet se domů, a tak pod záminkou, že přespává u kamarádek navštěvovala Dům Středu.

Majitel tohoto klubu jen zoufale přihlížel jak se party místních dětí mění v narkomany. LSD a hašiš pomalu přestával Christianině partě stačit, a tak zkoušeli polykat různé prášky a tabletky. Ve třinácti Christiane poprvé navštívila Sound „Nejmodernější diskotéku v Evropě“ byla to spíš zapadlá putyka s nízkým stropem. Potkala tu svojí první lásku Atzeho, měli toho hodně společného, ale brzo Christianu opustil, druhá láska byl Detlef. Staral se o Christianu jako o svoji dceru, měl jen otce. O vánocích roku 1975 ji bylo třináct a půl, doma to s ní měli čím dál tím víc lehčí, už tolik neodmlouvala možná kvůli těm práškům, co do sebe házela už dennodenně. Matce přiznala, že často chodí do Soundu, ta to nějak překousla, vždyť sama měla dost starostí… uklízení, hádky s Klausem a tak dále.

Do Soundu začaly stále více pronikat tvrdé drogy, heroin tam vtrhnul jako bomba. Kvůli němu se také parta rozpadla, ty co už brali háčko, koukali na ty, co kouří hašiš s pohrdáním. Christianě to ale nevadilo, stačilo jí, že má Detlefa. Ten si jeden večer v Soundu píchnul heroin, ani poprvé nevyzkoušel šňupat. Christiane se s ním rozešla. Jednou koncertoval v Berlíně Bowie, dostala dva volňásky od mámy, vzala sebou heráka, měl přezdívku Kuřátko, ale v poslední době se mu spíš říkalo mrtvola kvůli jeho vzhledu, to z něj udělal heroin. Najednou celý Gropiusstadt ovládla tahle droga.

Osmnáctého dubna 1976 si Christiane šňupla heroin, na to datum prý nikdy nezapomene. S Detlefem se umoudřila, a pak už přišlo první píchnutí, jehlu si půjčila od jednoho odepsanýho heráka v Soundu na záchodech, hned dostala žloutenku. To jí však neodradilo, pocit, kterému se nevyrovná tisíc orgasmů jí pomalu začal ovládat. V soundu se také seznámila s Babsi a Stellou, Babsi bylo teprve dvanáct a Stelle asi třináct, hned je začala poučovat o svých zkušenostech s drogama. Babsi se stala snad nejlepší kamarádkou Christiany, svěřovaly se jako sestra sestře. Když se vyléčila ze žloutenky a sešla s Detlefem, dozvěděla se, o tom jak se prodává na Stanici Zoo, aby měl na heroin. Christiane už nechodila do Soundu. Mezi její jediné přátele teď patřil Detlef, jeho kamarád Bernd, s kterým si poprvé píchnul a Axel, oběma bylo také šestnáct jako Deltefovi a prodávali se. Hodně často přespávali u Axela v bytě, bylo to pravý feťácký doupě, jen holé stěny, pár matrací a smradlavý koberec nasáklý krví. Vždycky, když si Axel šlehnul, tak zbyteček krve ze stříkačky píchnul do toho koberce. Pro Christianu tu ale vždycky Axel připravil postel s voňavým bílým prostěradlem. Byla tu jako doma a tři kluci se o ni pečovali a taky ji obstarávali ten nejčistší heroin. Přespávala tu každý víkend a vždycky na ni ta bílá postel čekala a ona za to Axelovi koupila konzervu s tuňákem. Na matku stále stačil ten samý trik s přespáváním u kamarádek.

Byl podzim roku 1976. V Axelově bytě zažila Christiane svůj první absťák, bylo potřeba víc a víc heroinu, nezbývalo nic jiného a začala se také prodávat. Detlefovi to samozřejmě vadilo, ale důležité bylo to, že měli dost heráku. Začal rok 1977. Byl to každodenní stereotyp. V partě už se nemluvilo o ničemu jiném, než o prostituci a heroinu. Každé ráno Christiane mizela s igelitkou, ve které měla nádobíčko v koupelně, aby si mohla dát svou ranní dávku. Kolem matky už procházela bez povšimnutí. Klaus jí už párkrát říkal, že Christiane fetuje, ale ta si stále něco namlouvala, že je v pubertě atakdále.

Jednoho rána to ale už nevydržela a začla se dobývat do koupelny. Christianě se zrovna ucpala jehla, všude bylo spoustu krve, trochu to poklidila, proklouzla vedle matky a zmizela v pokoji, kde si zapálila cigaretu. Zapalovač s lžičkou a krev na stěnách koupelny, byly jasnými důkazy, že dcera fetuje. Klaus jenom odsekl „Vždyť jsem to říkal“. Matka byla zoufalá, ještě více, když se dozvěděla, že heroin si píchá i Detlef. Ptala se dcery, jestli nechce přestat. Ona chtěla, ale prostě to už nešlo. Začlo odvykání společně s Detlefem. Matka si vzala volno a dělala pro své dva narkomany v posteli vše, co si přáli. Absťák už přešel a všichni se radovali, že to dokázali. Christianu a Detlefa to podvědomě zatáhlo na stanici ZOO, nějaká neviditelná šňůra jako by je tam odtáhla. A už přišly pochybnosti typu „Kdybychom si šlehli třeba jednou do týdne, tak se přece nemůže nic stát“ jako by oběma přeskočilo. Už do toho zase spadli, sto marek na den, jedna dávka za druhou. Stále si ty dva říkaly „Kdykoliv můžeme přestat“ což byl omyl. Přišla jedna rána za druhou. Matka dávala Christianě každé ráno číst noviny, každý den tu byl seznam zemřelých mladých narkomanů.

První láska Christiany Atze se předávkoval heroinem, dal si úmyslně nadměrnou dávku, říká se tomu „zlatá rána.“ Zoufalá matka poslala Christianu k babičce odvykat, měla tam být celé jarní prádzniny pak ještě tři týdny. Když se čistá a závislosti na heroinu zbavená vrátila, přivítali ji Bernd a Detlef, Axel chyběl. S chladnou tváří ji prozradili, že se předávkoval. Ten, co Christianě každý víkend připravoval čistou postel a ona mu za to kupovala jídlo. To byl řádný důvod ke šlehnutí. Detlef teď bydlel u jednoho stálého zákazníka. Na stanici Zoo se opět potkala s Babsi a Stellou, Babsi na tom byla už hodně špatně, vážila třicet kilo a nohy měla jako párátka. Jen v obličeji byla stále hezká. S Christiane to šlo taky z kopce, jednoho dne, když si píchla, omdlela na dvě hodiny a probudila se stříkačkou v ruce. Tělo už přestávalo fungovat, už to svinstvo nevstřebávalo. Rozhodla se přihlásit do Narkononu na odvykací kůru. Matka souhlasila, sama už začala Christianu zavrhovat.

Terapie se dařila, jenomže jednoho dne přijel do Narkononu otec a dceru si vzal do vlastní péče, že bude pokračovat s odvykáním u něj. To byla chyba, seznámila se s jedním dealerem Heinzem a přes hašiš se zase Christiane dostala k heroinu. Opět četla zprávu v novinách, tentokrát na titulní straně stálo palcovým písmem „Bylo jí teprve čtrnáct“, žákyně Babette D. – Babsi, dcera proslulého pianisty se stala nejmladší obětí heroinu v západním Berlíně. Christiane jako by umřela, teď už jí bylo všechno jedno. Otci už nic nepředstírala, čekala, že jí zbije jako když ještě celá rodina bydlívala pohromadě, ale on byl snad ještě zoufalejší než matka. Christiane věděla, že jí otec ani matka nijak nepomůžou. Sama se přihlásila na Bonnieho ranč, na další odvykání. Tady byli na závislé pěkně přísní, dozvěděla se také, že Detlef je tuhle dobu ve vězení. Už byla Christiane zase čistá, jenže dostala plíseň na nohou, a tak ji odvezli do nemocnice. Odtud s důmyslným plánem utekla. Po dlouhé době se objevila doma, matka měla celkem radost. Jenže už si zase stihla Christiane píchnout a dostala žloutenku – další odvykání, Christiane chodila do odvykací společnosti Menza na porady, konečně se ze všeho mohla vyříkat, konečně nic nehustili do ní ale vypovídala se a sama hledala své problémy. Při žloutence do Menzy pravidelně a ráda volala.

V nemocnici ji ale navštívil Detlef a společně utekli. Zase jeli v heroinu. Jednoho dne se s Detlefem pohádala a začla o sobě přemýšlet, to dělala vždycky, když byla na heroinu, jinak se na to nezmohla. Už nebylo úniku, všechny pokusy o odvykání skončily špatně, zbyla jediná možnost – zlatá rána. O zlaté ráně Christiane častokrát přemýšlela, ale nikdy neměla tu odvahu, dneska byla kupodivu klidná. Udělala dva chlapy a koupila si půlku gramu, dvojnásobek obvyklé dávky. Šla na Bundesplatz, nejluxusnější veřejné záchody v západním Berlíně, kde už spáchalo sebevraždu hodně heráků. V klidu se připravila a vpálila do sebe toho půl gramu. Mělo to být poslední šlehnutí. Probudila se za svítání s jehlou v ruce, nemohla vstát, ochrnula ji noha. Po jedné doskákala na stanici ZOO, snad kdyby jí tam máma hledala. Potkala Rolfa, Detlefova stálého zákazníka, pár dní u něj spala, pak je navštívil Detlef. Jako vždycky, radost, objímání. Detlefa vyhodili z terapie, prý nedodržoval řád. Už jel v novém kšeftu, pro jednoho dealera prodával heroin. Nemusel se prodávat a měl ho dost sám pro sebe. Jednou si píchnul obvyklou dávku a celý bledý s fialovými rty se skácel na zem. Christiane nemohla nahmatat tep a když už volala policii Detlef se probral. Policie nakonec přijela, už asi počtvrté si odvezli Christianu. Zavřeli ji do cely. K večeru přišla matka, popovídala si s policijí a Christianě řekla „dobrý večer“ jako kdyby byla někdo cizí. Odvedla ji do auta, jely až za Berlín na letiště.

Christiane už neměla vůbec sílu odporovat, nebo utíkat, brala to tak „Udělejte si se mnou co chcete“. S matkou nasedla na letadlo a odletěli k příbuzným, kteří bydlí padesát kilometrů od Hamburku. Tady byla Christiane daleko od drog. Bylo to v poslední chvíli, ještě pár dní a o Christianě by se taky mohli všichni jednou ráno dočíst v novinách. Na venkově si odvykla, začla chodit do školy, kde se musela vypořádat se svou minulostí, na kterou všichni naráželi. Ona to zvládla. V patnácti vypovídala u policie, vznikla tato kniha. Christiane najednou měla hodně peněz a znovu sklouzla k heroinu, teď si na něj nemusela už vydělávat, mohla ho mít kolik chtěla. Až v devadesátých letech dostala novou jiskru do života, otěhotněla a přestala s heroinem. Na dítěti se drogy překvapivě nepodepsaly a Christiane dá svému synovi prý co nejdříve přečíst knihu My Děti Ze Stanice Zoo. A abych nezapomněl na Detlefa, ten s novou přítelkyní žije šťastný život. I Kuřátko, který byl s Christianou na koncertu Bowieho, který už byl odepsaný, který se při absťáku škrábal kapesním nožem, všechno přežil a žije až dodnes.